Dospívat k dětství

Komentář ke Zlatému klíči George MacDonalda

Pohádka Zlatý klíč vyšla poprvé roku 1867 a patří k tomu nejlepšímu, co George MacDonald napsal. Dostalo se jí chvály, jak od C. S. Lewise, tak od J. R. R. Tolkiena. Ani jeden z nich však neoceňoval její literární kvality. Toto vyprávění opravdu nevyniká krásou slov a vět ani hladkostí stylu. Co je na něm cenné, je však sám mýtopoetický příběh. Na tomto poli je MacDonald mistrem.

Čtenář se může po přečtení pohádky oprávněně cítit zmaten. Co vlastně znamenají všechny ty zvláštní postavy, krajiny a věci, s nimiž se děti setkají na cestě Pohádkovou říší? Skrývá se za tím vším ještě nějaký hlubší význam?

Ano i ne. Nejde tu o alegorii, v níž by třeba klíč označoval ve skutečnosti „touhu“ nebo „Krista“. Klíč je tu klíčem stejně jako je Tolkienův prsten prstenem. Je to skutečná věc, ne jen zástěrka. To však neznamená, že je příběh jen povrchní fantazií. MacDonald vypráví podobenství o duchovní cestě a bohatá symbolika tu není náhodná. Jen se nedá jednoduše převést na poučky a pojmy – mýtopoetická vyprávění vždy skrývají možnost vícerých výkladů. Různost interpretací si autor přímo přál, neboť se prý ve velkých příbězích skrývá vždy více, než autor zamýšlel. Těmito otázkami spojenými s fantastickou tvorbou se více zabývá v zásadním eseji The Fantastic Imagination, který je tím nejlepším teoretickým úvodem do jeho díla. Píše zde: „Vysvětlovat věci v pohádkové říši nemá smysl; ten, kdo tudy cestuje, se brzy odnaučí každé myšlence toho druhu a začne vše přijímat tak, jak to přichází; jako dítě, které se nenechá zaskočit ničím, jsouc ve stavu trvalého údivu.“

Pohádková říše je zázračná a tajemná a rozumem ji nelze rozložit na částečky. Není však neskutečná. To, že je plodem lidské představivosti, ještě neznamená, že je svévolným výmyslem. Lidská imaginace je podle MacDonalda (i Lewise) schopna dotknout se reality tam, kde racionalita nestačí. Ve fantastických krajinách se setkáváme se skutečností skutečnější, než jak ji známe z ulice či z kanceláře. To, co kolem sebe dokážeme jen občas letmo nahlédnout, je v zemích mýtu jasnější a trvalejší. Jak stojí na začátku Zlatého klíče: „Věci, které u nás vypadají opravdově, se v Pohádkové říši zdají velmi prchavé a jiné věci, které tady chvilku nepostojí, se tam ani nehnou.“

Možných výkladů je vícero a vždy říkají méně než text sám. Přesto se zde však pro orientaci pokusme některé základní motivy shrnout a interpretovat:

Krajina stínů

MacDonaldovi dětští hrdinové hledají „zemi, odkud přicházejí stíny“. Při putování pohádkovou říší zahlédli v údolí nejasné obrysy krásných bytostí a věcí. Zahořeli touhou spatřit to vše ne jen takto v náznaku, nýbrž v plném světle. Je to obdoba Platónova podobenství o jeskyni ze sedmé knihy Ústavy (lidé v sedí v jeskyni zády ke světlu a hledí na odrazy, které oheň vrhá na stěnu, zatímco venku je krajina plná světla). V platónském pojetí je náš svět odrazem pravé skutečnosti, což ovšem neznamená ostrý předěl mezi oba světy. Vezdejší život není protikladem blaženosti, která má přijít, ale jejím náznakem. Jak říká Moředěd Mecháčkovi: smrt není lepší než život, je to jen více života.

Duchovní cesta

Putování do země, odkud přicházejí stíny, nevede vposledku skrze vnější krajiny, nýbrž skrze vnitřní proměnu. Je třeba umírat sám sobě a podvolovat se očišťování. Ptakoryba musí umřít, aby se z ní stal aerant, krásná okřídlená bytost. Stejně tak Kudrlina se musí podrobit očistné lázni nejprve v babiččině chýši a poté u Moředěda. Pokaždé se pak stává o něco krásnější, je o něco více schopna vidět pravou tvář skutečnosti (např. rozumí řeči ptáků) a stává se odolnou proti vnějším úskalím (např. proti žáru ohně). Není to cesta aktivního úsilí, ale důvěryplného odevzdání. To člověka nevede snadnou a pohodlnou cestou. Vede přes smrt, ale přivádí do života. Zaznívají tu slova Janova evangelia (12,24): „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ U MacDonalda se příběh transformujícího umírání opakuje tak dlouho, dokud člověk nedoroste zcela do své pravé podoby . Tato vzestupná cesta proměny se týká celého stvoření.

Stáří s tváří dítěte

Kudrlinina babička je stará tisíce let a přitom má podobu krásné ženy. Podobné je to s trojicí „dědů“ – nejmladší Moředěd vypadá jako dospělý muž, starší Zeměděd jako chlapec a Ohněděd – „ten, který je nejstarší ze všech“ – je malým dítětem, jež si hraje s míčky. Hrdinové přicházejí k Moředědovi sešlí věkem, zmožení dlouhým trmácením přes pozemskou krajinu stínů. Jeho lázeň je smrt, ale cesta pak pokračuje dál. O tělesné stárnutí již není nutno dbát – beztak předtím odvádělo pozornost od mnohem důležitého duchovního zrání. Stárnout znamená dospívat, dospívat duchovně však znamená nalézat dětskou nevinnost a čistotu. Právě překonáváním naivní dětinskosti (anglicky: být „childish“) se člověk stane duchovním dítětem (anglicky: být „childlike“). Toto pravé dětství vyzařuje z očí světců. Zatímco dětská nevinnost vychází z nevědomosti, nevinnost duchovních dětí je skutečná. Dítě nerozlišuje dobro a zlo, a nemůže mu tedy být přičtena vina stejně jako zvířeti ne, duchovnímu dítěti však není jeho rostoucí poznání dobrého a zlého překážkou, naopak. Takovýmito dětmi se lidé nerodí, ale stávají. „Jestliže se neobrátíte a nebude jako děti, nevejdete do království nebeského“, říká Ježíš v evangeliu (Mt 18,3). Zároveň však máme v Novém zákoně slova sv. Pavla o překonávání toho, co je dětinské (1K 13,11). Nejsou to protiklady. Podle MacDonalda je i Bůh sám – ten, jenž je nejméně dětinský – jako dítě.

Učit se vidět

Čím je člověk zralejší a dorůstá k pravému dětství a k pravé dospělosti, tím více také dokáže vidět věci, jak skutečně jsou. Kudrlina se vykoupe v zázračné lázni a nevidí pak již v Moředědovi starce, nýbrž „postavu muže s překrásnou a velkolepou tváří“. Nezůstává už jen u povrchního pohledu. Duchovní skutečnost Pohádkové říše tak stále více splývá s vnější realitou. Cesta očišťování neobohacuje člověka o nové názory a vědomosti, spíše strhává závoje z jeho očí.

Mnoho cest a jeden cíl

Kudrlina nemá zlatý klíč, a musí tedy projít dlouhou a namáhavou očistou. Mecháčkovo putování je o poznání snazší. Oba se však nakonec shledají a společně stoupají nitrem duhy. Podle MacDonalda existuje bezpočet různých cest k jedinému cíli. Liší se podle toho, kde na začátku stojíme a jak moc jsme v průběhu ochotni se podvolit proměně. Není žádné věčné zatracení, jen „očistec“ trvající tak dlouho, jak je nutné. U těch, kdo nejvíce vzdorují, se sice může podobat peklu. Bůh však nechce duši potrestat, ale vyléčit. Stále ji volá a vede.