George MacDonald: Zlatý klíč

The Golden Key (1867)
© překlad: Štěpán Smolen, 2005
redakce: Milan Žonca
Text nesmí být jakkoliv komerčně využíván bez písemného svolení překladatele.




Byl jednou jeden chlapec a ten za soumraku sedával a naslouchal příběhům své pratety. Vyprávěla mu, že kdyby snad jednou došel na místo, kde se konec duhy dotýká země, našel by tam zlatý klíč.

"A k čemu je ten klíč?" vyzvídal chlapec. "Od čeho vlastně je? Co otvírá?"

"To nikdo neví," odpovídala prateta. "To musí člověk zjistit sám."

"Jestli je opravdu ze zlata," prohlásil jednou zamyšleně, "mohl bych ho prodat a určitě bych za něj dostal spoustu peněz."

"To raději, abys ho vůbec nenašel, než abys ho prodal.“ odvětila prateta.

A chlapec šel spát a zdálo se mu o zlatém klíči.

Všechno, co mu prateta vyprávěla by byly jen samé nesmysly, kdyby ovšem jejich domek nestál na hranicích s Pohádkovou říší. Je přece všeobecně známo, že v našem světě nemůže konec duhy nikdo nikdy najít. Dobře si totiž dává na zlatý klíč pozor a neustále těká z místa na místo, aby jej snad někdo neobjevil. Ale v Pohádkové říši je tomu docela jinak. Věci, které u nás vypadají opravdově se tam zdají velmi prchavé a jiné věci, které tady chvilku nepostojí, se tam ani nehnou. To, co teta chlapci vyprávěla o zlatém klíči tedy nebylo nijak pošetilé.

"Znala jsi někdy někoho, kdo ho našel?" zeptal se jí chlapec jednoho večera.

"Ano. Tvůj otec ho, pokud vím, našel."

"A povíš mi, co s ním udělal?"

"Nikdy mi to neřekl."

"A jak ten klíč vypadal?"

"Nikdy mi ho neukázal."

"A jak je možné, že se tam vždycky objeví nový klíč?"

"Nevím. Prostě tam je."

"Možná je to vajíčko duhy."

"Možná. A ty budeš šťastný chlapec, jestli najdeš její hnízdo."

"Možná se po duze prostě skutálí z nebe."

"Možná."

Jednoho letního večera šel chlapec do svého pokoje, stoupl si k mřížovému oknu a zíral do lesa lemujícího hranice Pohádkové říše. Ten sahal až k pratetině zahradě a několika roztroušenými stromy pronikal i dovnitř. A vzhledem k tomu, že se rozkládal na východě, mohlo slunce – které za chaloupkou právě zapadalo – nakukovat svýma rudýma očima přímo do jeho temného nitra. Dohlédlo pořádně hluboko, protože stromy už byly staré a měly jen málo větví. A chlapec - měl totiž bystré oči - viděl téměř tak daleko jako slunce. Kmeny stály ve večerní záři jako řady rudých sloupů a on se díval jejich uličkami až do mizejících dálek. A jak tak do lesa zíral, začínal mít pocit, jako by na něj všechny ty stromy čekaly s něčím, co nemohou vyjevit, dokud k nim nepřijde. Jenomže on měl hlad a dychtil po večeři, a proto otálel.

Náhle, daleko uvnitř hvozdu, tak daleko, jak jen mohou sluneční paprsky dosáhnout, spatřil úchvatnou věc. Byl to konec duhy, veliký a zářící. Chlapec mohl spočítat všech jejích sedm barev a nejen je. Odstín po odstínu následoval i za fialovou, zatímco před červenou se skvěla ještě mnohem úžasnější a tajemnější barva. Taková, jakou nikdy dříve nespatřil. Z duhy byl však vidět jen konec. Nahoře nad stromy nezahlédl nic.

"Zlatý klíč!" vykřikl a hned vyběhl z domu a utíkal do lesa.

Nedoběhl daleko a slunce zapadlo. Duha však zářila jen tím jasněji, neboť duhy v Pohádkové říši nejsou na slunci závislé tak jako ty naše. Stromy chlapce vítaly, keře mu uvolňovaly cestu a duha byla stále větší a zářivější, až se nakonec ocitl jen na dva stromy od ní.

Byl to velkolepý pohled. Planula tam v tichu báječnými, oslňujícími, nadpozemskými barvami - každá z nich byla jedinečná a přitom se všechny spájely. Mohl teď z duhy vidět o pořádný kus víc. Tyčila se vysoko do nebes, ale ohýbala se tak málo, že se ani neodvažoval hádat, v jaké výšce může být její vrchol. Byla to stále jen malá část obrovského oblouku.

Stál a zíral na ni, až na sebe samou rozkoší zapomněl - zapomněl dokonce i na klíč, který sem přišel hledat. A jak tam tak stál, duha byla pořád nádhernější a nádhernější. V každém z barevných pruhů širokých jako kostelní sloupy mohl slabě zahlédnout překrásné postavy pomalu stoupající jakoby po stupních točitého schodiště. Ty postavy se ukazovaly nepravidelně - tu jedna, tu mnohé, tu několik, tu žádná - muži a ženy a děti – ve vší své roztodivnosti a kráse.

Popošel k duze o kousek blíž a ona zmizela. Když ukročil s hrůzou vzad, hned se objevila znovu, krásná jako prve. Spokojil se tedy s tím, že zůstane stát tak blízko, jak jen může, a pozoroval postavy kráčející uvnitř nádherných barev vzhůru k neznámým výšinám oblouku, který nekončil náhle, ale postupně se ztrácel v modrém nebi, takže nebylo možno říci, kde vlastně ustává.

Když si chlapec konečně vzpomněl na zlatý klíč, hned si vryl do paměti místo, kam konec duhy dopadal - to, aby věděl, kde má hledat, kdyby snad zmizela. Stála skoro celá na mechu.

Mezitím se v lese tak setmělo, že bylo vidět už jenom duhu, zářící vlastním světlem. Když však vyšel měsíc, hned zmizela. Ať se teď chlapec díval odkudkoliv, už ji nezahlédl. A tak se uložil na mechový polštář, aby vyčkal na svítání, které mu snad pomůže klíč najít. Za malou chvilku už tvrdě spal.

Když se ráno probudil, slunce mu koukalo přímo do tváře. Otočil se na druhou stranu a v tu chvíli zahlédl jakousi třpytivou věcičku ležící kousek od jeho hlavy. Byl to zlatý klíč. Jeho tělo bylo z ryzího zlata, tak lesklého, jak jen zlato může být. Rukojeť byla nezvykle tepaná a vykládaná safíry. Chlapec v blažené bázni natáhl po klíči ruku a už ho měl.

Chvilku zůstal ležet, obracel ho dokola a opájel se jeho krásou. Pak vyskočil na nohy, neboť si vzpomněl, že mu ta hezká věcička zatím k ničemu není. Kde je asi zámek od tohohle klíče? Někde přece musí být - jak by mohl někdo být tak hloupý, aby vyráběl klíč, ke kterému nepatří žádný zámek? Ale kam by ho měl jít hledat? Rozhlédl se kolem sebe, nahoru k nebi a dolů k zemi, ale klíčovou dírku nespatřil ani v mracích ani v trávě ani mezi stromy.

Právě když z toho už začínal být zoufalý, zahlédl v lese jakési světélko. Byl to pouhý záblesk, on jej však pokládal za třpyt duhy a proto jej následoval. - A my se zatím vraťme zpět na hranice Pohádkové říše.

Nedaleko domu, kde náš chlapec bydlel, stál totiž jiný dům a ten patřil obchodníkovi, který býval často na cestách. Před několika lety ztratil ženu a měl jen jedinou dceru, holčičku, kterou nechal v péči dvěma nedbalým a líným služkám. A ty se o ni nestaraly, nechávaly ji chodit neupravenou a nadto ji někdy využívali ve svůj vlastní prospěch.

Přitom je dobře známo, že malá stvoření, jež souhrnně nazýváme skřítky – byť je jich v Pohádkové říši mnoho rozličných druhů - chovají k nepořádnosti neobyčejnou nechuť. K nepořádným lidem se dovedou chovat věru zlomyslně. Jsou totiž navyklí na vybrané způsoby stromů a květin a na čistotu ptáků a všech lesních bytostí, a tak je dokonce i v lesních hlubinách a v zátiších trav dovede pořádně dopálit myšlenka, že kdesi ve svitu téže luny stojí špinavý, nepohodlný a zanedbaný dům. To se pak rozezlí na jeho obyvatele a hned by je s radostí vyhnali za hranice světa, kdyby jen mohli. Celou zemi chtějí mít hezky čistou, a proto štípají služky až jsou samá modřina a zkoušejí na ně lecjakou zákeřnou lest.

Tenhle domek vypadal prostě ostudně, což lesní skřítci nemohli vystát. Zkoušeli na služky všechno možné, ale bezvýsledně. Nakonec se shodli na tom, že obyvatele docela vypudí a že bude nejlépe začít u holčičky. Museli vědět, že to všechno vůbec není její vina. Oni však měli málo zásad a o to víc škodolibosti, a tak si říkali: když se zbavíme té holky, služky odejdou taky.

Jednoho večera služky uložily nebohé děvčátko do postele ještě před západem slunce, dobře za sebou zamkly a odešly do města. Holčička nevěděla, že je sama, a ležela tedy spokojeně s pohledem upřeným směrem k lesu. Neviděla z něj mnoho - okno bylo totiž celé zarostlé břečťanem a dalšími plazivými rostlinami. Pak – zničehonic - zahlédla opici, jak se na ní šklebí ze zrcadla. A také hlavy vyřezané na starém šatníku se začaly hrozivě zubit. Vzápětí přicupitaly doprostřed místnosti dvě židlena pavoučích nohou a daly se do zvláštního, staromódního tance. To holčičku rozesmálo, takže úplně zapomněla na opici i na strašidelné hlavy. Skřítci pochopili svou chybu a hned poslali židle zpět na místo. Zkusili to jinak. Dobře totiž věděli, že dívenka celý den četla pohádku o Zlatušce a třech medvědech... Za okamžik už slyšela na schodech hlasy tří medvědů - hluboký, prostřední a vysoký - a vnímala, jak se jejich měkký, těžký krok, jako kdyby měli na nohách punčochy, blíží stále víc ke dveřím pokojíčku, až už to nemohla vydržet ani o chvilku déle. Zachovala se přesně tak jako Zlatuška - tedy přesně tak, jak si skřítci přáli; vystřelila k oknu, rozrazila je dokořán, chytila se břečťanu a sešplhala po něm dolů. Potom utíkala do lesa, co jí nohy stačily.

Ani nevěděla, že to byl ten nejlepší směr, jakým se mohla vydat. Žádní tvorové totiž nejsou doma tak zlomyslní jako u cizích. A tyhle škodolibé bytůstky byly navíc pouze jedněmi z dětí Pohádkové říše, kterou jinak obývá spousta dalších tvorů. A když se mezi ně poutník dostane, ty dobré mu vždycky pomohou víc než mu ty zlé mohou uškodit.

Slunce bylo nyní už za obzorem a rychle se stmívalo, ale holčička neměla ani pomyšlení na jiné nebezpečí než na ty medvědy za sebou. Kdyby se však byla rozhlédla kolem, zjistila by, že ji sleduje stvoření medvědu velmi nepodobné. Byl to zvláštní tvor, na první pohled jako ryba, ale namísto šupin byl pokryt peřím všech barev, blyštivým jako peří kolibříka. Jenomže měl ploutve namísto křídel a plaval ve vzduchu tak jako ryba ve vodě. Jeho hlava připomínala hlavu nějaké malé sovy.

Měla za sebou pěkný kus cesty - i poslední zbytky světla se už ztrácely - a dívka zrovna procházela kolem stromu se zvláštně svěšenými větvemi. Ten je zničehonic kolem ní spustil až k zemi a uvěznil ji jako v pasti. Když se snažila prodrat ven, větve ji jen tlačily blíž a blíž ke kmeni. Padla na ni strašná tíseň. Ale v tu chvíli připlula ke změti větví ona ptakoryba a začala je trhat svým zobákem. Za okamžik trochu povolily a ona se na ně vrhala tak dlouho, až dívku pustily úplně. Pak připlavala před holčičku a plula před ní i nadále. Třpytila se a zářila a ukazovala jí cestu.

Vedla ji pomalu vpřed a nakonec vplula do dveří jakési chaloupky; dívka šla stále za ní. Na ohništi uprostřed místnosti hořel jasný oheň a na něm stál kotlík bez pokličky a ten byl plný vroucí, divoce bublající vody. Ptakoryba si to namířila přímo do kotlíku a zůstala v něm klidně ležet. Na opačné straně ohniště vstala krásná žena. Přišla k dívce blíž, vzala ji do rukou a řekla, -

"Tak jsi nakonec přišla! Už dlouho na tebe čekám."

Posadila se a položila si ji do klína. Dívka na ni udiveně zírala. Ještě nikdy neviděla nic tak krásného - žena byla vysoká a statná, měla bílé ruce a bílý krk a lehký ruměnec ve tváři. Nedokázala rozeznat barvu jejích vlasů, zdálo se jí však, že v nich byl nádech tmavě zelené. Neměla na sobě jediný šperk, ale přitom se zdálo, jako by ze sebe právě sundala spousty smaragdů a diamantů. A zároveň tu byla v té nejprostší a nejchudší chaloupce, jež byla zjevně jejím domovem. Byla oblečena v jasných, zelených šatech.

Dívka se na tu paní dívala a paní se dívala na ni.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se žena.

"Naše služky mi vždycky říkaly Kudrlino."

"To proto, že jsou tvé vlasy pořád tak rozcuchané. Přitom to je jejich vina. Darebné ženy! A přitom je to hezké jméno, Kudrlina, budu ti říkat také tak. Nesmíš se na mě hněvat, že se tě hned tak vyptávám. Jen mě klidně ptej tak jako já tebe i na všechno další, co tě napadne. Kolik je ti let?"

"Deset", odpověděla Kudrlina.

"Nevypadáš na to," řekla paní.

"A jak jste, prosím, stará vy?" zeptala se Kudrlina.

"Tisíce let." odpověděla paní.

"Nevypadáte na to," řekla Kudrlina.

"Opravdu? Já myslím, že ano. Copak nevidíš, jak jsem krásná?"

A její velké modré očí se zahleděly na Kudrlinu tak, jako by se v nich rozpustilo celé hvězdné nebe, aby jim dalo zazářit.

"Ale, když lidé žijí dlouho," řekla Kudrlina, "tak přece zestárnou. Alespoň jsem si to vždycky myslela."

"Já nemám čas stárnout," řekla paní. "Jsem příliš zaměstnaná a stárnout je tak hloupé. - Teď ale nemůžu nechat svou malou slečnu tak zašpiněnou. Vždyť nemáš na tváři ani jediné čisté místečko, které bych mohla políbit."

"Možná," odvětila Kudrlina, sice zahanbená, ale ne tolik, aby neřekla slovo na svou obhajobu, - "možná je to proto, že mě ten strom donutil tak plakat."

"Ubožátko!" řekla paní. Podívala se teď na ni jako by se v jejích očích rozpustil měsíc a políbila ji na tvář i přes všechnu špínu. "Ten darebný strom by měl pykat za to, že nutí děvčata plakat."

"A jaké je, prosím, vaše jméno?" zeptala se Kudrlina.

"Babička," odvětila paní.

"Opravdu?"

"Opravdu. Já si nikdy nevymýšlím, ani z legrace."

"To je od vás hezké."

"Nemohla bych lhát, ani kdybych chtěla. Všechno, co řeknu, se totiž stane. Mohlo by se mi to vymstít." Nato se usmála jako slunce v letní přeháňce. "No ale teď," pokračovala, "teď tě musím vydrhnout a obléct a potom si dáme večeři."

"Hm, nejedla jsem už pěkně dlouho," řekla Kudrlina.

"To máš pravdu," odpověděla paní, - "jsou tomu už tři roky, co jsi naposledy večeřela. Právě tolik času uplynulo od doby, kdy jsi utekla před medvědy. Teď už je ti víc než třináct let."

Kudrlina jenom stála a civěla. Byla si docela jistá, že paní mluví pravdu.

"Nebudeš se bát ničeho, co s tebou budu dělat, že ne?" řekla paní.

"Budu se moc snažit, abych se nebála, ale zaručit to nemůžu," odpověděla Kudrlina.

"Jsem ráda, že to říkáš. Takhle to určitě bude stačit."

Svlékla dívce noční košilku, vzala ji do náruče a vstoupila s ní do dveří na druhém konci chaloupky. Kudrlina tam spatřila hlubokou nádrž obrostlou po okrajích zelenými rostlinami, jež kvetly mnoha barvami. Místo bylo zastřešené a v krásné průzračné vodě plavaly spousty ptakoryb podobných té, jež ji předtím přivedla do chaloupky. Jas jejich barev osvětloval široké okolí .

Paní pronesla několik slov v jazyce, jemuž Kudrlina nerozuměla, a hodila ji do nádrže.

Ptakoryby se kolem ní shlukly. Dvě nebo tři jí vpluly pod hlavu a držely ji nad hladinou. Ty ostatní sebou drhly po celém jejím těle až ji nakonec svým vlhkým peřím docela umyly. Paní to celou dobu sledovala a potom znovu cosi řekla. Nato se nějakých třicet nebo čtyřicet ptakoryb shromáždilo pod Kudrlinou a vynesly ji z vody ven přímo do připravené náruče. Žena dívku přenesla zpět k ohni, a když ji dobře osušila, vyndala z truhly ten nejjemnější lněný oděv, co voněl po trávě a levanduli, a navlékla jej na ni. Přes něj pak natáhla zelené šaty – stejné jako měla na sobě - právě tak zářivé, právě tak hebké a s právě tak půvabnými záhyby od pasu, kde byly přepásané hnědou šňůrkou, až po paty.

"Babičko, nedala bys mi také boty?" řekla Kudrlina.

"Kdepak drahá, žádné boty. Podívej, ani já žádné nenosím."

S těmi slovy trochu nazdvihla své šaty a před Kudrlininýma očima se ukázaly ty nejpůvabnější bílé nohy; byly bosé. Kudrlina se tedy spokojila s tím, že je také bosá. Paní si pak vedle ní sedla a česala jí vlasy a kartáčovala je a potom je nechala schnout a šla zatím pro večeři.

Z jednoho otvoru ve zdi vyndala chléb, z dalšího mléko, ze třetího několik druhů ovoce a nato přistoupila k vroucímu kotlíku a vytáhla z něj ptakorybu - teď již dobře uvařenou; stáhla ji z opeřené kůže a připravila k snědku.

"Ale, vždyť..." vykřikla Kudrlina. Zírala na ptakorybu a nebyla schopna slova.

"Vím, co chceš říci," odvětila paní. "Nelíbí se ti představa, že bys měla jíst posla, který tě přivedl domů. Jenomže právě tak se mu nejlaskavěji odvděčíš. Nechtěl vůbec jít, dokud neviděl, jak dávám kotlík na oheň. Musela jsem mu slíbit, že ho uvařím, hned jak se s tebou vrátí. Teprve pak vyrazil ze dveří. Ostatně, viděla jsi, jak hned zaplul do kotlíku, když jste přišli, nebo ne?"

"Viděla," řekla Kudrlina, "a zdálo se mi to pěkně divné. Jenomže když jsem spatřila tebe, úplně jsem na rybu zapomněla."

"V Pohádkové říši," pokračovala paní, jen co se usadily ke stolu, "zvířata touží po tom, aby je lidé jedli. Je to pro ně v daném stavu ten nejvyšší cíl. Ale to neznamená, že jsou tak zničena. Z kotlíku vzejde víc než jen mrtvá ryba, však uvidíš."

Dívka si teď všimla, že je kotlík přikryt poklicí. Paní o něj však nedbala dokud ptakorybu nedojedli. A jaká to byla ryba! Chutnala lépe než všechny, co kdy okusila. Byla bílá jako sníh a jemná jako smetana. V Kudrlině odehrála nepopsatelná změna, když spolkla první sousto. Slyšela kolem sebe nejprve šepot a ten se postupně stával stále zřetelnějším, až jí nakonec, jak pokračovala v jídle, začal být srozumitelný. Než spořádala svou porci, už se k jejím uším začaly přes dveře prodírat zvuky všech zvířat lesa. Dveře totiž ještě pořád zely dokořán, do nejhlubší tmy tam venku. A ty zvuky se najednou změnily v řeč, co víc – v řeč, jíž Kudrlina rozuměla. Mohla teď rozeznat, co si mezi sebou povídají třeba mušky v chaloupce. Dokonce pojala podezření, že i stromy a květiny tam venku vedou noční rozpravy; co si však mezi sebou říkaly, nezjistila.

Když ptakorybu snědly, přistoupila paní ke kotlíku a sundala z něj poklici. Tu se z něj vznesla půvabná člověku podobná bytůstka s velkými bílými křídly. Chvilku poletovala u stropu, pak se s třepotem snesla dolů a usadila se ženě do klína. Ta k ní pronesla několik slov v jakémsi cizím jazyce, dopravila ji k oknu a vyhodila do tmy. Kudrlina jen slyšela, jak se v dálce ztrácí zvuk jejích křídel.

"Tak co," řekla paní, když se vrátila ke stolu, "myslíš si ještě, že jsme té ptakorybě ublížili?"

"Ne", odpověděla Kudrlina, "to určitě ne. Vůbec bych nebyla proti, kdybych teď měla jíst jednu každý den."

"Jenomže ony musejí čekat na správný okamžik, má milá Kudrlinko, stejně tak jako ty a já."

A usmála se smutným úsměvem, jemuž smutek jen přidával na půvabu.

"Ale," pokračovala, "možná bychom si mohli zítra dát jednu k večeři."

S těmi slovy přistoupila k dveřím od místnosti s nádrží. Tentokrát jí Kudrlina dokonale rozuměla:

"Chci jednu z vás," řekla paní, "tu nejmoudřejší."

Nato se ptakoryby shlukly uprostřed nádrže. Jejich hlavy utvořily kruh nad hladinou a jejich ocasy širší kruh pod ní. Radily se, která z nich je vlastně ta nejmoudřejší. Nakonec jedna – čilá a odhodlaná - přilétla své paní do náruče.

"Víš, kde je konec duhy?" zeptala se jí paní.

"Ano, matko, docela dobře," odpověděla ptakoryba.

"Pak tedy přiveď domů mladého muže, kterého tam nalezneš a který teď neví, kam se vydat."

Za okamžik už byla ptakoryba venku. Nato paní Kudrlině oznámila, že je čas jít spát a odvedla ji ke dveřím na druhé straně chaloupky. Skrýval se za nimi tichý zelený altánek, u jehož paty se prostíralo lůžko z purpurového vřesu. Na ně žena položila velikou deku vyrobenou z peří mluvících ryb, jež se celá nádherně leskla ve svitu ohně. Zanedlouho už Kudrlina spala ponořena do těch nejpodivnějších a nejbáječnějších snů. A v každém z nich vystupovala ta překrásná paní.

Ráno ji probudil šelest listí nad hlavou a klokotání vody. Ke svému překvapení však nikde neviděla dveře - jen zeď chaloupky celou zarostlou mechem. Proplazila se tedy otvorem v altánku a ocitla se v lese. Umyla se v potůčku, který se vesele vinul mezi stromy, a hned se cítila štastnější. Ten, kdo byl jednou ponořen do babiččiny koupele, se totiž musí už provždy udržovat čistý a upravený. Když si pak ještě oblékla své zelené šaty, cítila se jako dáma.

Ten den strávila v lese - poslouchala ptáky a zvířata a rozmanité plazy. Rozuměla každému jejich slovu, i když ani jediné nedovedla zopakovat. Každý druh tvorů měl sice svůj vlastní jazyk, s jistými výhradami se však mezi sebou dorozuměli všichni obyvatelé lesa. Krásnou paní už Kudrlina znovu nespatřila, i když po celou dobu cítila její blízkost. Také si dávala pozor, aby se nevzdálila víc než na dohled od chaloupky, jež měla kruhový půdorys jako iglú nebo vigvam - jen dveře nebo okna nebylo nikde vidět. To proto, že žádná okna neměla. Co se týče dveří, těch měla spoustu, jenomže všechny se otevíraly zevnitř; zvenku je nebylo možné dokonce ani zahlédnout.

Stmívalo se a Kudrlina právě naslouchala pod stromem hádce veverky a krtka. Krtek prohlásil, že se veverčiny nejlepší kvality vyčerpaly na ocase a veverka ho na oplátku označila za rypáka. Jak se tak přeli, tma houstla. O chvilku později ucítila Kudrlina tváři světlo, a když se rozhlédla kolem, zjistila, že jsou dveře chaloupky otevřené; záře ohně se vylévala do noci jako řeka. Nechala tedy krtka s veverkou, ať si své problémy vyřeší sami, a běžela dovnitř. Spatřila tam vroucí kotlík a překrásnou vznešenou paní na druhé straně ohniště.

"Celý den jsem tě sledovala," řekla paní. "Už by sis mohla dát něco k jídlu. Musíme jenom počkat než se nám domů vrátí večeře."

Vzala Kudrlinu do klína a začala jí zpívat. A jaké to byly písně! Kudrlina by je dokázala poslouchat pořád. Jenomže pak dovnitř vletěla zářící ptakoryba a mrskla sebou do kotlíku. Hned nato vstoupil chlapec v těsných, obnošených šatech. Jeho tvář kypěla zdravím a v dlani svíral nějaký malý šperk lesknoucí se v svitu ohně.

"Copak to máš v ruce, Mecháčku?" promluvila paní jako první.

Mecháček bylo jméno, které mu dali jeho kamarádi. Měl totiž svůj oblíbený kámen - celý pokrytý mechem - na kterém celé dny sedával a četl, až o něm začali říkat, že je tím mechem sám obrostlý.

Mecháček natáhl ruku. Jen co paní uviděla, že v ní má zlatý klíč, zvedla se ze židle a políbila ho na čelo. Přiměla ho, aby se posadil na její místo a stála před ním jako jeho služebnice. Mecháček to nemohl vydržet a hned vstal. Ale paní ho prosila – její krásné oči byly v tu chvíli plné slz - aby zůstal sedět a nechal ji, ať ho obsluhuje.

"Ale, vy jste přece krásná, skvělá, vznešená paní," řekl Mecháček.

"To jsem. Ale jsem také zvyklá pracovat celý den, je to mé potěšení; a navíc mě brzy budeš muset opustit!"

"Jak to, prosím, můžete vědět?" zeptal se Mecháček.

"Protože máš zlatý klíč."

"Ale já ani nevím, k čemu ten klíč patří. Nemůžu najít klíčovou dírku. Řeknete mi, co s ním mám dělat?"

"Klíčovou dírku musíš hledat. To je tvůj úkol a já ti v tom nemohu pomoci. Můžu ti jen prozradit, že ji nakonec najdeš, pokud v hledání nepřestaneš.“

"Povězte, jakou skříňku otevře? Co bude uvnitř?"

"Nevím. Sním o tom, ale nevím nic."

"Musím jít hned?"

"Můžeš tu zůstat přes noc a dát si s námi večeři. Ráno však budeš muset odejít. Dám ti na cestu nové oblečení, ale víc udělat nemohu. Tahle dívka se jmenuje Kudrlina, vezmeš ji s sebou."

„To bude skvělé“ řekl Mecháček.

"Ne, ne, já nechci!" zvolala však Kudrlina. "Já nechci odejít, babičko, prosím."

"Musíš s ním jít. Nechci tě ztratit, ale tohle je pro tebe to nejlepší. Vždyť jsi viděla, že i ryby musejí do kotlíku a potom ven do tmy. Jenom tě prosím, kdybys narazila na Moředěda, zeptej se ho, zda pro mě nemá připravené nějaké další ryby. Má zásoba se už ztenčuje."

S těmi slovy vytáhla ptakorybu z kotlíku a ten jako prve přikryla poklicí. Posadili se pak ke stolu a navečeřeli se. Potom se z kotlíku vznesla okřídlená bytůstka, zakroužila u stropu a usadila se paní do klína. Ta s ní promluvila, donesla ji ke dveřím a vyhodila do tmy. Slyšeli, jak se třepot křídel ztrácí v dálce.

Paní uvedla Mecháčka do právě takové místnosti jako byla ta, v níž spala Kudrlina. Ráno před sebou našel složenou hromádku oblečení. Vypadal v něm velmi hezky. Ti, kdo nosí babiččiny šaty ale nikdy nemyslí na to, jak sami vypadají, nýbrž vždycky jen na to, jak hezcí jsou druzí lidé.

Kudrlině se opravdu nechtělo jít.

"Proč tě mám opustit? Vždyť toho mladíka ani neznám," řekla.

"Není mi dovoleno, abych si své děti nechávala dlouho. Pokud nechceš, nemusíš jít s ním, jednoho dne ale budeš muset odejít; a já bych si velmi přála, abys odešla teď, protože on má zlatý klíč. Žádná dívka se nemusí bát po boku mládence, který ho nese. Mecháčku, budeš na ni dávat pozor, že ano?"

"Budu," řekl Mecháček.

Kudrlina si ho přeměřila pohledem a pomyslela si, že s ním vlastně půjde docela ráda.

"A kdybyste snad jeden druhého ztratili," řekla paní, "až půjdete tou... tou zemí... - nikdy si nemohu zapamatovat její jméno - nebojte se a jděte stále dál."

Políbila Kudrlinu na ústa a Mecháčka na čelo, dovedla je ke dveřím a ukázala směrem na východ. Chytili se za ruce a zamířili do hlubin lesa. Mecháček svíral v pravé ruce zlatý klíč.

Ušli tak spolu pořádný kus cesty a zvířecí rozmluvy jim při tom byly zdrojem nekonečného potěšení. Brzy se naučili jejich jazyk tak dobře, že se jich mohli ptát na potřebné věci. Veverky byly vždycky přátelské a dávaly jim oříšky ze svých zásob; zato včely byly sobecké a hrubé – hájily se přitom tím, že Mecháček s Kudrlinou nejsou poddanými jejich královny a že s dobročinností se přece musí začít nejprve doma (ve skutečnosti tou dobou neměly ve svém chudobinci ani jediného trubce). Dokonce i mžourající krtci jim tu a tam přinesli burák nebo lanýž - mluvili přitom jako by měli pusu a uši a oči plné vaty nebo svého vlastního sametového kožíšku. Když pak ti dva společně vyšli z lesa, měli se opravdu rádi a Kudrlina už vůbec nelitovala, že ji babička poslala s Mecháčkem pryč.

Stromy byly pořád menší a menší a stály dále od sebe. Také země se začínala zvedat a byla čím dál tím strmější. Nakonec stromy ustoupily docela a oni se ocitli na úzké stezce lemované z obou stran skalami. Po ní došli až k jednoduchým vrátkům, kterými vstoupili do těsné chodby vytesané ve skále. Tma houstla, až už nebylo vidět na krok a museli si hledat cestu po hmatu. Když se konečně začalo vracet světlo, objevili se na další úzké stezce nad prudkým srázem. Vinula se dolů po skále směrem k široké kruhovité pláni, jež byla za všech stran obklopena horami. Ty na druhé straně byly nesmírně daleko - tyčily se do hrozivých výšek a vyháněly k nebi ostré, sněhem pokryté vrcholky. Na tom místě panovalo naprosté ticho. Nedoléhal k nim dokonce ani zvuk vody.

Když se podívali dolů, nedokázali říci, jestli je údolí pod nimi travnatou plání anebo velkým tichým jezerem. Nikdy neviděli místo, které by se tomuto podobalo. Cesta dolů byla náročná a nebezpečná, ale oni přesto sestupovali po stezce tak dlouho, dokud nedorazili bezpečně na dno. Sestávalo z hladkého, světle zbarveného pískovce, jenž byl místy lehce zvlněný, většinou však rovný. Teď už se nedivili tomu, že předtím nepoznali, co se skrývá dole - povrch údolí byl totiž celý zaplněn stíny. Bylo to hotové moře stínů. Především tu byly nespočetné stíny listů v rozličných půvabných a nápaditých tvarech, které se vznášely vzduchem a vlnily se a třepotaly ve vánku, jehož záchvěvy nebylo možno cítit a jehož zvuk se nedal zaslechnout. Žádné lesy neodívaly svahy hor, nikde se neukázal ani jediný strom, a přece bylo údolí pokryto stíny listí a větvoví a kmenů všemožných stromů, kam až oko dohlédlo. Brzy si všimli i stínů květin a tu a tam i stínu ptáka se zobáčkem rozšířeným v zpěvu. Někdy se jim ukázaly také podoby zvláštních ladných bytostí, jež pobíhaly nahoru a dolů po stromech a v jejich korunách, aby se zase za okamžik ztratily ve větrem provívaném listoví. Mecháček s Kudrlinou se teď brodili po kolena v tom překrásném jezeře - stíny se totiž nenacházely jen na povrchu země, ale vršily se nad ní jako hmotné podoby tmy a jako by byly vrhány na tisíce jednotlivých vrstev vzduchu. Oba teď často zdvihali hlavu a hleděli pátravě vzhůru, odkud asi stíny přicházejí; dokázali však rozpoznat jen jasnou mlhu vysoko nad sebou a nad odkrytými vrcholky hor. Nebylo možné spatřit jediný skutečný list, jediný strom, jediného ptáka.

Po čase dorazili k otevřenějším prostranstvím, kde byly stíny tenčí. A přišli dokonce k místům, nad nimiž se jen míhaly, a nechávaly tak prostor tomu, co by je mohlo následovat. V jednu chvíli kolem přelétla úžasná stínová bytost - zpola lidská a zpola jako pták - plachtící ve vzduchu s roztaženými perutěmi. Po ní se zase objevila skupinka stínů skotačících dětí následovaná tou nejpůvabnější ženskou postavou, za níž si to rozmáchle vykračovala jakási titánská silueta. Všichni brzy zmizeli v skrytu stínového listoví. Nepopsatelně krásné a majestátní obrysy se někdy na chvilku vynořovaly a hned se zase ztrácely. Někdy se zase zdálo, že kolem procházejí ruku v ruce milenci, jindy otec se synem, láskyplně soupeřící bratři nebo sestry spojené nejladnějším společenstvím jakoby v jediného tvora. Někdy se kolem dětí prohnali divocí koně - buď volní, nebo osedlaní stíny vznešených jezdců. Většinu těch věcí, které se jim nejvíce líbily, by však nikdy nedokázali popsat.

Kdesi uprostřed té pláně se posadili, aby si v samém srdci stínového moře odpočali. Když po chvilce zvedli oči, viděli, že oba pláčou; oba totiž toužili po zemi, odkud přicházejí stíny.

"Musíme najít zemi, odkud ty stíny přicházejí," řekl Mecháček.

"Ano, musíme, můj Mecháčku," odvětila Kudrlina. "Co když ji je tvůj zlatý klíč klíčem právě od ní?"

"To by bylo krásné," řekl Mecháček. - "Teď si tu ale chvilku odpočiňme. Pak se nám snad podaří přejít ještě před soumrakem na druhou stranu údolí."

A s těmi slovy si lehl na zem a všude kolem něj i nad jeho hlavou dál pokračovala neutuchající hra fantastických stínů. Mohl se skrze ně dívat a sledovat, jak se vrství jeden za druhým, až nakonec v dáli splývají v temnotu. Kudrlina si také lehla - plná úžasu a okouzlení a touhy po zemi, odkud přicházejí stíny. A když si takto odpočinuli, zase vstali a pokračovali v cestě.

Jak dlouho onu pláň přecházeli, to nedovedu říci; před soumrakem však měl již Mecháček ve vlasech stříbro a Kudrlina vrásky na čele.

S nadcházející nocí dopadaly stíny stále hlouběji a rostly výše. Nakonec jim sahaly až po hlavu a zatemňovaly všechno kolem. Chytili se tedy tedy za ruce a trochu vyděšení mlčky kráčeli dál. Cítili, jak se okolo nich sbírá temnota a navíc ještě cosi nezvykle slavnostního. Pohled na stíny už je více netěšil. A pak Kudrlina náhle zjistila, že necítí Mecháčkovu dlaň ve své. Nedovedla však říci, kdy ho ztratila.

"Mecháčku, Mecháčku!" křičela v hrůze z plných plic.

Ale Mecháček se neozýval.

O chvíli později jí stíny padly dolů k nohám, dokonce až pod ně a vynořily se před ní hory. Ohlédla se na šeravý kraj za sebou a ještě jednou zkusila Mecháčka zavolat. Šero se zmítalo a dmulo, ale z temného, bouřícího, nezpěněného oceánu nevyšel nikdo ven, nikdo se nezačal škrábat na vrcholek, kde Kudrlina stála. Nakonec se vrhla na zem a samým zoufalstvím se rozplakala.

Pak si náhled vzpomněla na to, co jim říkala překrásná paní, že kdyby snad jeden druhého ztratili v zemi, na jejíž jméno si nemůže vzpomenout, nemají se bát, ale mají pokračovat v cestě.

"Vždyť Mecháček má zlatý klíč," řekla si Kudrlina. "S tím se mu jistě nestane nic zlého."

A tak se zvedla a pokračovala v cestě.

Za malou chvíli dorazila ke skále, do jejíž stěny bylo vytesáno schodiště. Vystoupala asi do poloviny srázu; pak schody náhle končily a cesta pokračovala přímo do nitra hory. Kudrlina se bála vstoupit, jakmile se však zkusila otočit, že vrátí, dostala závrať z pohledu na hlubiny pod sebou. Neměla teď jinou možnost než se vrhnout přímo do útrob jeskyně.

Když otevřela oči, spatřila nádhernou okřídlenou bytůstku, jak vedle ní stojí a čeká.

"Já tě přece znám," řekla Kudrlina. "Ty jsi moje ryba."

"Jjenomže teď už nejsem ryba, ale aerant."

"To je co?" zeptala se Kudrlina.

"To, co vidíš, že jsem," odpověděl tvor. "Přiletěl jsem proto, abych tě provedl nitrem hory."

"Děkuji ti drahá rybko - chci říci aerante," řekla Kudrlina vstávajíc.

Nato aerant roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu. Prováděl ji pak dlouhými úzkými chodbami, podobně jako jí prve - v době, kdy byl ještě ptakorybou – ukazoval směr do babiččiny chaloupky. Jeho křídla kolem sebe při každém pohybu rozhazovala mnohobarevný déšť jisker, který jim osvětloval cestu. Pak náhle aerant zmizel a Kudrlina zaslechla líbezný, hluboký zvuk, docela jiný než kvapné šustění jeho křídel. Stál před ní klenutý otvor, jímž pronikalo světlo a hukot moře.

Šťastná a vyčerpaná vyběhla na břeh a padla do žlutého písku. Zůstala ležet a zpola spící únavou naslouchala kolébavému šplouchání vlnek, které jako by pokoušely zemi, aby přestala být zemí a stala se mořem. A jak tam tak ležela, nemohla spustit zrak z paty velké duhy, jež se opírala o oblohu na druhé straně vod. Nakonec tvrdě usnula.

Když se probudila, spatřila starce s dlouhými bílými vlasy až po ramena, jak se nad ní shýbá opíraje se o hůl celou porostlou zelenými pupeny.

"Copak zde hledáš, krásná paní?" řekl.

"Opravdu jsem krásná? To mám radost!" řekla Kudrlina a vstala. "Moje babička je totiž taky krásná."

„To ano. Ale co tady hledáš?“ zopakoval laskavě.

"Myslím, že hledám vás. Copak nejste Moředěd?"

"To jsem."

"V tom případě vám mám od babičky vzkázat, jestli pro ni nemáte nějaké další ryby."

"Budeme se muset podívat, má drahá," odpověděl stařec ještě laskavěji než prve. "Ale je tu také něco, co bych mohl udělat pro tebe, že?"

"Ano. Nemohl byste mi, prosím, ukázat cestu do země, odkud přicházejí stíny?" řekla Kudrlina. Doufala totiž, že by tam mohla znovu najít Mecháčka.

"To je cíl, který jistě stojí za námahu," řekl stařec. "Nemohu ti však ukázat cestu, protože ji sám neznám. Pošlu tě za Zemědědem. On ji možná znát bude. Je mnohem starší než já."

Opřen o svou hůl ji pak vedl po břehu až k strmé skále, která připomínala zkamenělou loď otočenou vzhůru nohama. Její vchod tvořilo kormidlo nějakého velikého korábu, jenž po staletí ležel na dně moře. Hned za dveřmi bylo kamenné schodiště. Stařec se po něm vydal dolů a Kudrlina ho následovala. Na dně stál totiž domek, kde bydlel.

Hned jak do něj vstoupila, zaslechla podivné zvuky, docela nepodobný všemu, co kdy slyšela. Brzy zjistila, že to mluví ryby. Snažila se rozluštit, co říkají, jejich řeč však byla tak starobylá, hrubá a neurčitá, že z ní mnoho nepochytila.

"Půjdu se teď poohlédnout po rybách pro svou dceru," řekl Moředěd.

Nato odklopil desku ve zdi svého domu, rozhlédl se a poklepal holí na tlustou vrstvu křišťálu, která kruhovitý otvor vyplňovala. Kudrlina stála za ním a pozorovala ho - skrz okno viděla do hlubin zelenavého oceánu plného těch nejroztodivnějších stvoření - některá byla dost ošklivá a všechna byla zvláštní, s mimořádně bizarními pusami. Ryby si plavaly sem a tam, nahoru a dolů, ale na starcovo poklepání se všechny obrátily k oknu. Jen několik málo z nich se k němu mohlo doopravdy přiblížit; ty ostatní - které pluly i na míle daleko - však alespoň otočily hlavu správným směrem. Moředěd si celé hejno několik minut pozorně prohlížel a potom se otočil ke Kudrlině.

"Je mi líto," řekl," ale připravená není ani jedna z nich. Potřebuji prostě více času než ona. Ale nějaké jí pošlu hned, jak budu moci."

Pak okno zase zakryl.

Zanedlouho se z moře ozval velký hluk. Stařec ještě jednou odklopil desku a poklepal na křišťál, načež všechny ryby naráz zmlkly.

"Jenom si o tobě povídaly," řekl. "Vyprávějí si samé nesmysly!" A potom pokračoval: "Zítra ti musím ukázat cestu k Zemědědovi. Bydlí daleko odtud."

"Nechte mě jít hned," řekla Kudrlina.

"Nemohu. Nejprve musíš sem."

Přivedl ji k otvoru ve zdi, jehož si předtím nevšimla. Byl pokryt zelenými listy a bílými květy jakési plazivé rostliny.

"Jenom ty bíle kvetoucí mohou růst pod vodou," řekl stařec. "Až vstoupíš dovnitř, najdeš tam lázeň a v té musíš ležet, dokud tě nezavolám."

Kudrlina vešla a spatřila menší místnost nebo jeskyni, na jejímž druhém konci byla do kamene vytesána veliká lázeň zpola plná té nejčistší mořské vody. Bez ustání do ní přitékaly praménky ze štěrbin ve skále. Uvnitř pak byla hladce vybroušená a její dno pokrýval koberec žlutého písku. Velké zelené listy a bílé květy rozličných rostlin zaplňovaly prostor nad ní i kolem ní a skoro úplně ji zakrývaly.

Kudrlina se ještě ani pořádně nestačila svléci a ponořit do lázně, když pocítila, jako by se naopak voda nořila do ní. Najednou zakoušela všechno blaženství spánku, aniž by musela podstoupit jeho zapomnění. Vnímala přicházející dobro a byla čím dál tím šťastnější a měla v sobě více naděje než kdykoliv od té doby, co ztratila Mecháčka. Nemohla si však pomoci, aby nemyslela na nebohého starce, jaké to pro něj asi je žít tu úplně sám a muset se starat o celé moře hloupých a neurvalých ryb.

Asi za hodinu - jak si alespoň myslela - uslyšela jeho hlas, a vylezla tedy z lázně ven. Zmizela z ní všechna únava i vyčerpání z dlouhé cesty. Kudrlina se cítila tak dobře, byla tak silná a odpočatá jako by byla spala sedm dní.

Když se vrátila k otvoru vedoucímu do druhé části domu, strnula úžasem. Spatřila totiž, že na ni čeká muž majestátní postavy a s překrásnou a velkolepou tváří.

"Pojď," řekl. "Vidím, že už jsi připravená."

Následovala ho celá oněmělá úctou.

"Kde je Moředěd?" zeptala se tiše.

"Není tu nikdo kromě mě," odpověděl s úsměvem. "Někteří lidé mi říkají Moředěd, jiní pro mě mají jiná jména a bývají ohromně vyděšení, když mě potkají, jak se procházím na břehu. Raději se jim neukazuji. Bývají totiž tak polekaní, že pak nemohou poznat, kdo skutečně jsem. Ale ty mě teď vidíš. A já ti musím ukázat cestu k Zemědědovi."

Zavedl ji do té jeskyně s lázní. A tam, na opačném konci, si všimla dalšího otvoru ve skále.

"Jdi dolů po schodech; dovedou tě k němu," řekl Moředěd.

Kudrlina mu slušně poděkovala a vydala se na cestu. Potom sestupovala po točitém schodišti tak dlouho, až se začala bát, že je nekonečné. Klesalo stále hlouběji a hlouběji, celé hrubé a popraskané a z puklin ve skále vyrážely potůčky, které pak po jejím boku stékaly po schodech. Kolem byla sice úplná tma, ale ona přesto nešla poslepu; po koupeli v oné lázni totiž lidské oči vydávají své vlastní světlo, díky němuž mohou vidět. Dokonce ani žádnou z těch bytostí, co se plazívají v temnotách, cestou nepotkala. Všechno bylo bezpečné a milé navzdory vší hloubce, temnotě a vlhku.

Nakonec stanula na posledním schodě a otevřela se před ní třpytivá jeskyně. Uprostřed seděla na kameni zády otočená postava muže shrbeného věkem. Kudrlina mohla i zezadu vidět, jak se před ním jeho bílý vous vine po kamenné podlaze. Když vstoupila, zůstal nepohnutý. Obešla ho tedy, aby se na něj podívala zpředu a mohla s ním promluvit. Avšak ve chvíli, kdy mu pohlédla do tváře, seznala, že je to mladík dechberoucí krásy. Byl uchvácen čímsi, co viděl v stříbrném zrcadle, jež mu leželo u nohou, a které Kudrlina prve považovala za jeho bílý vous. Seděl tak dál a nedbal na její přítomnost, bledý samou radostí ze svého nazírání. Ona zatím stála a pozorovala ho a celá se třásla. Nakonec se odhodlala promluvit. Její hlas nevydal žádný zvuk. Mladík přesto zvedl hlavu a nebyl vůbec překvapen, že ji vidí - jen se usmál na pozdrav.

"Vy jste Zeměděd?" zeptala se Kudrlina.

Mladík odpověděl a Kudrlina ho slyšela, i když z jeho úst nevyšla ani hláska:

"Jsem. Co pro tebe mohu udělat?"

"Ukažte mi cestu do země, odkud přicházejí stíny."

"Neznám ji. Sám o té zemi jen sním. Někdy vidím její odraz v zrcadle, ale nevím, kudy se do ní dostat. Ohněděd však jistě bude znát cestu. Je mnohem starší než já. Je nejstarší ze všech.“

"A kde bydlí?"

"Ukážu ti cestu. Sám jsem tam nikdy nebyl."

S těmi slovy mladík vstal. Zůstal chvíli stát a upřeně se na Kudrlinu díval.

"Také bych si přál tu zemi vidět," řekl. "Musím však dbát na svou práci."

Dovedl ji na okraj jeskyně a řekl jí, ať přiloží ucho ke zdi.

"Co slyšíš?" zeptal se.

"Slyším," odpověděla Kudrlina, "jako by se uvnitř skály valily spousty vody."

"To je řeka,“ pokračoval mladík. "Teče dolů až k příbytku Ohněděda, toho nejstaršího ze všech. Přál bych si ho navštívit. Musím však dbát na svou práci. Ta řeka je jedinou cestou k němu."

Pak se Zeměděd shýbl k podlaze jeskyně, vyndal z ní obrovský kámen a položil ho stranou. Na jeho místě zůstala veliká díra, jež zela přímo dolů.

"Tohle je cesta," řekl.

"Ale vždyť tu nejsou žádné schody."

"Musíš tam skočit. Jinudy to nejde."

Otočila se a podívala se mu přímo do tváře - stála tak celou minutu, jak si myslela, byl to však celý rok - pak se do jámy po hlavě vrhla.

Jakmile přišla k sobě, uvědomila si, že je velkou rychlostí unášena do hlubin. Hlavu měla pod vodou, ale to nic nevadilo – od té doby, co se vykoupala v Moředědově jeskyni, totiž nemusela dýchat. Když se pak zkusila trochu vynořit, udeřil ji do tváře náhlý a prudký žár. Hned se zase zanořila a nechala se nést.

Řeka byla stále mělčí a držet hlavu pod hladinou bylo stále obtížnější. Proud pak už nemohl Kudrlinu nést ani o kousíček dál. Zvedla se tedy a vydala se krok za krokem dolů rozžhavenou chodbou. Voda se úplně vytratila a horko bylo k nesnesení. Připadalo jí, že je spálená až na kost, jejích sil se to však nedotklo. A horko bylo stále větší a větší. "Já už to dál nevydržím," říkala si. Ale přece šla dál.

Po dlouhé době ji cesta dovedla před hrubou klenutou bránu z téměř planoucího kamene. Vstoupila a vyčerpaně padla do chladné, mechem obrostlé jeskyně. Zelený, vlhký, hebký mech pokrýval její podlahu i zdi. Z průrvy ve skále prýštil pramínek a stékal do mechové prolákliny. Kudrlina se k ní hned vrhla a pila. Pak zvedla hlavu a rozhlédla se kolem. Vstala a rozhlédla se znovu. V jeskyni nespatřila vůbec nikoho, ale když se si stoupla, měla najednou báječný pocit, že je uprostřed tajemství země a všech jejích cest. Všechno, co kdy viděla nebo se naučila z knih, všechno, co jí babička říkala a co jí zpívala, všechna řeč zvířat, ryb a ptáků, vše, co se jí přihodilo cestou s Mecháčkem a potom v nitru země s mladším i starším dědem - to všechno bylo najednou odkryté a jasné. Tomu všemu rozuměla a chápala, že to vše hovoří jedinou řečí, i když by ji nedokázala slovy zopakovat.

V tu chvíli si všimla, že v rohu jeskyně sedí na mechu nahé dítě. Hrálo si s míčky rozličných barev a velikostí a skládalo je do záhadných obrazců na podlahu před sebou. Kudrlina cítila, že poznává cosi, co je mimo její chápání. Věděla, že musí být nekonečný význam ve změně a v pořadí a v jednotlivých tvarech, do nichž dítě uspořádává míčky a také v souladu jejich barev, co to však všechno znamenalo, nedokázala povědět. Ono zatím v zaujetí vytrvale pokračovalo ve své samotářské hře - ani nezvedlo oči a nezdálo se, že by vůbec postřehlo přítomnost cizí bytosti ve svém hlubinném příbytku. Posouvalo a skládalo své míčky stejně přičinlivě jako krajkářka posouvá své cívky. Někdy z nich ke Kudrlině dospěly smysluplné záblesky a hned za okamžik už bylo všechno zase nejen zastřené, ale naprosto neproniknutelné. Dlouho tam s upřeným pohledem stála - tak uchvacující to byl výjev; a čím déle se na míčky dívala, tím více se v její hlavě probouzelo nepopsatelné nejasné porozumění. Sedm let tam stála a pozorovala nahé dítě a jeho barevné míčky a jí samé to připadalo jen jako sedm hodin. Pak jí náhle jejich rozložení - nevěděla proč - připomnělo Údolí stínů a promluvila: -

"Kde je Ohněděd?" řekla.

"Tady jsem," odpovědělo dítě a s těmi slovy vstalo a nechalo míčky na mechu. "Co pro tebe mohu udělat?"

Dokonalý pokoj, jenž se zračil ve tváři dítěte, byl tak děsivý, že Kudrlina nedokázala vydat ani hlásku. Neusmívalo se, ale láska v jeho velikých šedých očích byla tak hluboká jako sám střed země. A spolu s pokojem se v jeho tváři chvěl jakoby měsíční svit, který se - jak se zdálo - mohl kdykoliv probudit do úsměvu tak okouzlujícího, že by člověk při pohledu na něj plakal až k smrti. Avšak úsměv se neukázal a měsíční svit zůstal neporušený. Srdce dítěte bylo totiž příliš hluboké na to, aby z něj mohl nějaký úsměv proniknout až na tvář.

"Vy jste ten nejstarší ze všech?" odvážila se nakonec bázní naplněná Kudrlina zeptat.

"Ano, jsem. Jsem velmi, velmi starý. A vím, že ti mohu pomoci. Mohu pomoci každému."

Dítě přišlo k dívce blíž a zadívalo se jí do tváře, až se rozplakala.

"Můžete mi ukázat cestu do země, odkud přicházejí stíny?" vzlykla.

"Ano. Tu cestu znám docela dobře. Sám tam občas chodívám. Mou cestou však jít nemůžeš, nejsi na to dost stará. Ukážu ti jinou.“

"Jen mě neposílejte zpátky do toho strašného horka," prosila Kudrlina.

"Nepošlu," odpovědělo.

A natáhlo se a položilo jí svou chladnou ručku na srdce.

"Nyní můžeš jít," řeklo. "Oheň tě už nespálí. Pojď."

Vyvedlo ji z jeskyně a ona je následovala skrze další klenutou bránu, až se ocitla v rozlehlé poušti plné písku a kamení. I nebesa tu byla z kamene a skláněla se nad nimi jako těžká bouřková mračna. A celé to místo bylo tak žhnoucí, že viděla, jak roztavené žluté zlato a bílé stříbro a rudá měď stékají po skalách v lesklých potůčcích. Ale žár se jí ani nedotkl.

Když ušli nějaký kus, odvalilo dítě veliký kámen a sebralo pod ním cosi jako vejce. Prstem načrtlo do písku dlouhou rýhu a položilo vejce do ní. Pak promluvilo jazykem, jemuž Kudrlina nerozuměla. Vejce prasklo a vylezl z něj hádek, který si lehl do rýhy v písku a rostl a rostl až ji zaplnil. Když takto dospěl, začal se plazit pryč jako mořská vlna.

"Drž se ho," řeklo dítě. "Povede tě správnou cestou."

Kudrlina hada následovala. Nedokázala však odejít, aniž by se ohlédla za tím Dítětem. Stálo samo uprostřed planoucí pouště vedle gejzíru rudých plamenů, jež tryskaly u jeho nohou. Jeho nahá bělost se v světle rozpáleného ohně narůžověle třpytila. Stálo tam a hledělo na ni, dokud ho s narůstající vzdáleností neztratila z očí. Had se plazil stále vpřed - neodbočoval ani nalevo ani napravo.

Tou dobou se Mecháček právě dostal ven z jezera stínů a na své osamělé, smutné cestě dospěl až k mořskému břehu. Byl temný, bouřlivý večer. Slunce už zapadlo a vítr foukal od moře. Skálu, jež skrývala Moředědův příbytek obklopovaly vlny. Hluboké masy vod se převalovaly mezi ní a břehem, po němž se procházel nádherný muž.

Mecháček k němu přišel a řekl,-

"Prosím, nevíte, kde bych našel Moředěda?"

"Já jsem Moředěd," odpověděl.

"Děd? Ale já vidím statného, vznešeného muže ve středních letech," odvětil Mecháček.

Muž se na něj zadíval pozorněji a řekl,-

"Máš lepší zrak než většina těch, kdo tudy procházejí, mladý pane. Je bouřlivá noc: pojď se mnou do mého příbytku a pověz mi, co pro tebe mohu udělat."

Mecháček ho následoval. Vlny před Moředědovými kroky ustupovaly; šli tedy po suchém písku.

Když dorazili do jeskyně, sedli si a hleděli jeden na druhého.

Z Mecháčka byl teď stařec. Vypadal mnohem starší než Moředěd a jeho nohy byly velmi zmožené.

Moředěd si ho nejdříve chvíli prohlížel, potom ho vzal za ruku a dovedl jej do vnitřní jeskyně. Tam mu pomohl se svlékáním a uložil ho do lázně. A pak si všiml jeho sevřené dlaně.

"Co máš v té ruce?" otázal se.

Mecháček ji natáhl. Ležel tam zlatý klíč.

"Ach!" vzdychl Moředěd, "tak teď už chápu, že mě znáš. A já znám zase cestu, kterou máš jít."

"Musím najít zemi, odkud přicházejí stíny," řekl Mecháček.

"To bych řekl, že musíš. I já musím. Prozatím je však jedna věc jistá - od čeho myslíš, že je ten klíč?"

"Od nějaké klíčové dírky někde. Ani nevím, proč si ho vlastně nechávám. Tu klíčovou dírku jsem nedokázal nikde najít a to jsem na světě, myslím, už pěknou řádku let," řekl Mecháček smutně. "Asi jsem už starý. Nohy mě tak bolí."

"Opravdu?" řekl Moředěd, jako by se chtěl skutečně zeptat; a Mecháček, který pořád ještě ležel v lázni, chvíli své nohy pozoroval, a pak teprve odpověděl.

"Ne, vlastně nebolí. Možná přeci jen nejsem stařec."

"Tak vstaň a podívej se na sebe do vody."

Zvedl se a pohlédl na hladinu – a skutečně, na jeho hlavě nebyl jediný šedivý vlas a ani vráska na čele.

"Nyní jsi ochutnal smrt," řekl Moředěd. "Chutná dobře?"

"Je dobrá," řekl Mecháček. "Lepší než život."

"Ne," řekl Moředěd, "je to jen více života. A teď už nebudeš na hladině zanechávat stopy."

"Co tím myslíte?"

"Za chvilku ti to ukážu."

Vrátili se do vnější jeskyně, posadili se a dlouho si pak povídali. Nakonec Moředěd vstal a řekl Mecháčkovi, -

"Následuj mě."

Vedl ho zase vzhůru po schodech a otevřel další dveře. Ocitli se na úrovni běsnícího moře, obráceni směrem k východu. Na druhé straně vod se o náruč divokého černého mraku opíral konec duhy a zářil v temnotě.

"Tohle je skutečně má cesta," řekl Mecháček, hned jak spatřil duhu, a vykročil na moře. Jeho nohy nenechávaly stopy na hladině. Zápasil s větrem a stoupal po vlnách a šel stále dál směrem k duze.

Bouře utichla. Následoval příjemný den a po něm ještě příjemnější noc. Chladivý vítr vanul nad širou planinou klidného oceánu. A Mecháček putoval stále dál na východ. Duha se však ztratila spolu s bouří.

Den za dnem pokračoval v cestě a myslel si, že nemá žádného souputníka. Nevšiml si, že lesklá ryba pod hladinou vede jeho kroky. Tak překonal moře a došel až k vysoké skalní stěně, po níž vedla vzhůru jen jediná stezka. Nedovedla ho ani do poloviny skály a končila plošinou. Mecháček se zastavil a přemýšlel. - Stezka přece nemůže končit tady, k čemu by jinak byla? Byla to sice špatná cesta a ne zrovna zřetelná, ale cesta to určitě byla. - Prohlédl si tedy zblízka kamennou stěnu. Byla hladká jako sklo. A jak po ní zoufale těkal očima, cosi se v ní zatřpytilo. Všiml si řady malých safírů, jež lemovaly jakýsi otvůrek.

"Klíčová dírka!" vykřikl.

Vyzkoušel klíč – seděl, otáčel se. Z nitra se ozval hromový rámus jako od železných závor nebo obrovských mosazných kotlů. Zase klíč vytáhl. Kus skály před ním se začal řítit. Mecháček ustoupil, kam až mu to šíře plošiny umožňovala. K nohám mu padla velká kamenná tabule. Skála za ní dál nepohnutě stála. Ve chvíli, kdy však na tabuli vstoupil, padla za ní další, jen o kousíček dál než ta předešlá. Tak to pokračovalo s každým dalším krokem a Mecháček po tomto schodišti postupně vystoupal až do srdce skalní stěny. Schody jej přivedly do síně hodné takového uvítání - sice hrubé a neforemné – její podlaha však, stěny a sloupy i klenutá střecha byly jednou velkou masou blyštivého kamení všech barev, jaké světlo jen dokáže vytvořit. Uprostřed stálo sedm sloupů seřazených od červeného po fialový. A na podstavci jednoho z nich seděla bez hnutí žena s hlavou skloněnou ke kolenům. Seděla tam už sedm let a čekala. Jakmile Mecháček přišel blíž, zvedla oči. Byla to Kudrlina. Vlasy měla dlouhé až ke kotníkům a zvlněné jako bezvětrné moře na rozlehlém pobřeží. Její tvář byla krásná jako tvář její babičky a tak klidná a mírná jako ta Ohnědědova. Také její postava byla vysoká a ušlechtilá. Mecháček ji přesto hned poznal.

"Jsi tak krásná, Kudrlino!" zvolal radostí a úžasem.

"Opravdu?" odvětila. "Dlouho jsem na tebe čekala! Ale ty... ty jsi Moředěd. Ne, jsi jako Zeměděd. Ne, ani to ne, ty jsi jako ten nejstarší ze všech. Jsi jim všem podobný a přitom jsi pořád můj Mecháček! Jak jsi se sem dostal? Co jsi dělal, když jsem tě ztratila? Našel jsi klíčovou dírku? Máš ještě pořád klíč?"

Měla na něj stovku otázek a on další stovku na ni. Vyprávěli jeden druhému o svých dobrodružstvích a byli tak šťastní, jak jen muž a žena mohou být. Byli totiž mladší a lepší a silnější a moudřejší než kdy předtím.

Začalo se stmívat. A oni se teď více než kdy jindy chtěli dostat do země, odkud přicházejí stíny. Zkusili se tedy porozhlédnout po nějaké cestě ven. Dveře, jimiž Mecháček předtím vstoupil, byly teď zavřené a mezi nimi a mořem se rozkládala půlmílová skála. Ani Kudrlina už nemohla najít ten otvor v podlaze, kterým ji sem dovedl had. A tak hledali, až se setmělo natolik, že už nic neviděli a museli s tím přestat.

Po chvíli se však jeskyně znovu slabě rozsvítila. To světlo pocházelo od měsíce, ale nevypadalo jako měsíční, neboť probleskovalo skrze těch sedm sloupů uprostřed a zalévalo okolí všemi barvami. Mecháček nyní zpozoroval po boku červeného sloupu ještě jeden, jehož si předtím nevšiml. Měl tutéž neznámou barvu, jakou kdysi viděl na duze, když se s ní prvně setkal v kouzelném lese. Teď se na něm cosi modře zatřpytilo. Byly to safíry kolem klíčové dírky.

Vytáhl svůj klíč a za zvuků aiolské hudby jím otočil v zámku. Dveře se pomalu otevřely a odhalily točité schodiště. Pak náhle Mecháčkovi klíč zmizel v prstech. Kudrlina se vydala vzhůru, on ji následoval a dveře se za nimi zavřely. Vystoupali nad zemi a ještě mnohem výš. Byli uvnitř duhy. A odtud – vysoko nad oceány a světadíly – mohly skrze její průhledné zdi vidět svět pod sebou. Schodiště vedle schodiště se takto vinula vzhůru a krásné bytosti různého stáří po nich stoupaly spolu s nimi.

Měcháček s Kudrlinou věděli, že míří do země, odkud přicházejí stíny.

A touhle dobou tam už určitě dorazili.