Z Narnie až do Bradavic

Rozhovor s Pavlem Hoškem

O díle C. S. Lewise, J. R. R. Tolkiena, J. K. Rowlingové a o současné renesanci fantastiky jsme si povídali s Pavlem Hoškem, ThD. (*1973), pracovníkem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy a autorem monografie „C. S. Lewis – mýtus, imaginace a pravda“.

Viděl jsi film „Lev, čarodějnice a skříň“?

Neviděl. Je to hanba, ale my jsme se dohodli, že na film půjdeme s celou rodinou a já jsem měl teď dlouho nemocné děti. Prostě jsem na něj nemohl jít sám.

Jaký máš názor na samu myšlenku filmového zpracování Narnie? Lewis se totiž kdysi nechal slyšet, že je proti.

Lewis i Tolkien se skutečně vyjádřili proti myšlence filmového zpracování svých děl. Může to souviset i s tím, že filmová technika tehdy neumožňovala vytvořit věrohodné fantazijní prostředí. Na druhou stranu jsou ovšem podle nich filmová a literární výpověď opravdu principiálně odlišné. Lewis neměl rád televizi a domníval se, že je role konzumenta filmového umění příliš pasivní. Úlohu čtenáře spoluvytvářejícího literární svět svou vlastní imaginací nelze nahradit. Filmový štáb, který tvoří jen jedinou vizuální podobu díla, toho za něj udělá příliš.

V současnosti dochází k jisté renesanci fantastiky – ať již filmové nebo literární. Co by tomu asi říkali Tolkien s Lewisem?

K renesanci určitě dochází, otázka je čeho přesně. Dnešní vkus je rozhodně mnohem příznivější pro ten typ literatury, jaký Tolkien a Lewis psali, obzvlášť pokud jej srovnáme s kulturním klimatem jejich generace. Tehdy naráželi na ducha doby, který fantazijní literaturu příliš nepěstoval – ta byla okrajovou záležitostí pro pár nadšenců, rozhodně ne něčím masovým. Lewis v té době napsal jednu z mála pochvalných recenzí na Pána prstenů – ostatní byly vesměs kritické a odmítavé – a v jednom dopise příteli pak vyjádřil jakousi zoufalou naději, že by se kniha snad někdy mohla u čtenářů dočkat přijetí. V dopise následuje zvolání: „Smíme se odvážit doufat?“ Zdá se, že tomu sám moc nevěřil.

Pán prstenů se dnes prodává v milionových nákladech. Znamená to, že se Lewisova naděje splnila?

Nevím, jestli by Lewis a Tolkien úplně souhlasili s obnoveným zájmem o fantazii, v té podobě, jak jsme ho v současné době svědky. V jejich generaci se psalo buď racionalisticky a abstraktně, nebo, častěji, v duchu syrového naturalismu a realismu. Lewis a Tolkien chtěli psát „pro celého člověka“, snažili se zprostředkovat celostní literární zážitek – tedy nemluvit jenom k čtenářově svědomí a rozumu, ale také k jeho intuici, citu a fantazii. To ale neznamená, že je fantazie všelék.

V čem tedy spočívá problém dnešní fantastiky?

V tom, že imaginace je sice znovu v módě, ale bez zřetelné vazby k hodnotám. Vede to v podstatě ke spotřebitelskému přístupu, kdy je fantazie vnímána především jako příjemný estetický zážitek. To je ovšem zase jen polovina skutečnosti, tentokrát ta druhá. Dnes by možná Lewis v záplavě fantazie hájil zdravý rozum a citlivé svědomí. Vždycky trval na tom, že se nesmíme příliš rychle a nezodpovědně – ve jménu fantazie, intuice a citu – vzdávat rozumového a morálního přístupu ke skutečnosti. Fantazie je totiž nakonec v jistém smyslu nebezpečnější než rozum – může ohromně inspirovat, také ale může člověka svádět a zavádět, což Lewis dokládá na fašismu a bolševismu jako dvou fascinujících a strhujících mýtech 20. století.

Co říkáš fenoménu Harry Potter? Řada křesťanů s ním má právě takovou potíž – příběh je strhující, ale hodnoty, které v sobě nese, nejsou neproblematické.

Harry Potter poskytuje určitě více prostoru pro vykladačskou svévoli a pro experimenty s magií než Letopisy Narnie. Na druhou stranu bych od paní Rowlingové neočekával, že se jí podaří splnit úplně všechno – dopřát čtenářský zážitek, povznést k mravním hodnotám a zároveň nabídnout hutnou stravu pro intelekt. To by byl možná ideál, ale neobviňoval bych knihu za to, že neobsahuje všechny tyto roviny ve stejné míře. Harry Potter je vynikající literatura, která má však z křesťanského hlediska tu nevýhodu, že v ní líčená kouzla a čáry jsou eticky ambivalentní. Bavil jsem se mnoha rodiči, kteří si nevěděli rady s náhlým zájmem svých dětí o okultismus. U nás doma to řešíme tak, že knížku čteme spolu s dětmi. Určitě stojí za to mluvit s nimi o magii a o tom, že může taky vést člověka špatným směrem. Samo literární dílo tím však podle mého názoru není znehodnocené.

Jak obstojí Harry Potter z teologického hlediska ve srovnání s Narnií a Středozemí?

Míra mnohoznačnosti roste na ose od C. S. Lewise, přes Tolkiena až k Rowlingové. Tolkien, vzorný katolík, jehož dílo se rozhodně neodchylovalo od pravověří, neměl moc pochopení pro málo zamaskovanou teologii v Lewisově fantazijní tvorbě. Bylo jí tam podle něj příliš a byla příliš snadno dešifrovatelná. To samozřejmě dělá z Pána prstenů umělecky lepší literaturu než jsou Letopisy Narnie, ale zároveň to poskytuje větší možnost dělat si s tím dílem cokoliv. Řada hipíků pak klidně kombinuje čtení Pána prstenů s používáním psychotropních látek – prý to jde velmi dobře dohromady. Paní Rowlingová trochu mlží tradiční rozhraní dobra a zla. Čtenáře to někdy může vést k závěru, že špatné je být mudla a dobré je znát kouzelnou tvář skutečnosti a být vůči ní citlivý a vnímavý. Mudlovský svět je samá nuda a malichernost, kdežto Bradavice, to je ten pravý život na plné pecky. Vnímat hranici mezi dobrým a zlým takto je velmi zavádějící. Tak se o tom alespoň bavím se svojí dcerkou Hankou a synem Matějem.

Teď se zeptám trochu osobněji. Věnoval jsi Lewisovi diplomovou i disertační práci a tedy i řadu let svého života. Proč tolik zájmu o jednoho spisovatele? Co Tě k němu vlastně přivedlo?

Jsou čtenáři, které na Lewisovi nejvíce oslovuje rovnováha mezi rozumem a imaginací nebo dokonce přímo ty knihy, které jsou věnovány racionální argumentaci ve prospěch křesťanství. Jejich přístupu si vážím, ač ho sám nesdílím. Byl jsem totiž – než jsem se s Lewisem setkal – natolik rozumově a moralisticky formován a deformován, že pro mě setkání s Lewisem znamenalo hlavně objevení té druhé poloviny skutečnosti – daleko více mě tedy oslovily knihy jako Velký rozvod nebo Dokud nemáme tvář než třeba K jádru křesťanství. Jako věřící člověk, ale věřící velmi zákonicky a depresivně, jsem prodělal jakési „druhé obrácení“ právě v souvislosti s objevením krásy, kouzla a poezie v Lewisových knihách. Prožil jsem křest imaginace, jak o tom mluví Lewis sám – jenomže v opačném pořadí než on.

Existuje něco, co ti na Lewisovi vadí?

Kdybych ho znal osobně, vadilo by mi to, že někdy v argumentačních slovních šarádách na univerzitě v Oxfordu argumentoval způsobem, který složité otázky zjednodušoval. Jako myslitel ve svých knihách není a nechce být originální. Dokáže neobyčejně vtipně a poutavě ilustrovat a populárně podat „staré dobré křesťanství“ a především umí víru spojit s estetickou zkušeností. Na pojmové rovině však někdy prosazuje intelektuální přijatelnost křesťanství trochu razantněji, než je zdrávo. A někdy přitom prý, podle pamětníků, ironicky deptal své protivníky.

Vyvíjely se nějak jeho názory ohledně racionality?

V této věci skutečně prodělal zásadní vývoj a k stáru byl skromnější a pokornější co se týče možností rozumu v dokazování pravdivosti křesťanství. Ne snad, že by začal pochybovat o racionalitě křesťanské víry, spíše trochu přehodnotil svůj postoj z mládí, kdy jako by tvrdil, že se každý, kdo umí do pěti počítat a kdo si to dostatečně promyslí, stane nakonec chtě nechtě křesťanem. Například raná kniha Problém bolesti spoustě lidí pomohla, ale další lidé, kteří prošli nějakou životní tragédií, si z ní odnesli pocit, že se Lewis míjí hloubkou utrpení a že jeho kniha je plytkou intelektuální gymnastikou.

Ono stačí porovnat tuto knihu se Svědectvím o zármutku, které pojednává stejné téma, ale mnohem hlouběji, osobněji. Lewis se po smrti manželky najednou musel vyrovnávat s obrovskou tíhou takové ztráty.

Jakási zlomenost a určitá krotkost jeho pozdních spisů – a obzvláště dobře je to vidět právě na Svědectví o zármutku – mi přijde velmi lidská a přesvědčivá. Tady je Lewis, který si neví rady, který je zdrcený tím, co se stalo, už nemá žádnou rozumovou odpověď a zuby nehty bojuje o zachování otřesené víry. Bojuje tak, že nakonec vybojuje, ale je to už člověk, který ví o své křehkosti a ztroskotanosti, což jakoby v některých jeho ranějších knížkách chybělo.

Toto zpokornění rozumu tedy Lewisovi prospělo?

Mluvím o tom opatrně, protože s Lewisem nakonec souhlasím v tom, že rozum není možné „zahodit do popelnice“, jak je v dnešní postmoderní době v módě. Duch doby se změnil. Dnes jsme vesměs otevření právě těm hodnotám, kterým on s Tolkienem prošlapával cestu, ale tím spíše nesmíme zkratkovitě zahazovat tu druhou, rozumovou stránku lidské duše. Imaginace je, jak říkal Lewis, ještě zneužitelnější než racionalita. Má nad člověkem kouzelnou moc. Snáze dokáže lidi strhnout řečník, který před jejich očima vykreslí strhující mýtus, než ten, kdo zkouší střízlivě rozumově argumentovat. Snaha o celostní pojetí člověka, o smíření hlavy a srdce, o harmonii a spolupráci rozumu a citů, svědomí a intuice, reflexe a fantazie je stále znovu zaznívajícím refrénem Lewisova díla. V tom je také, jak věřím, jeho nadčasová platnost.

Děkuji za rozhovor.

připravil Štěpán Smolen