Fragment versus Návrat domů

aneb srovnání dvou vydání Čarodějova synovce

1. Jednotlivá vydání

Letopisy Narnie se dočkaly celkem tří českých vydání. Poprvé vyšly v nakladatelství Orbis Pictus (1991–1993), podruhé v Návratu domů (1998–1999) . V obou případech byla překladatelkou Renata Ferstová, text však není identický – ve druhém vydání je opraven a jsou odstraněny četné překlepy. Do třetice se Letopisů v roce 2005 chopilo nakladatelství Fragment, které sáhlo po novém překladu Veroniky Volhejnové. Poslední dvě vydání se od sebe liší nejen překladem. Pokusíme se je zde tedy porovnat a to konkrétně na příkladu knihy Čarodějův synovec.

2. Pořadí Letopisů

Edice Návratu domů publikovala Letopisy v pořadí, v jakém původně vyšly v angličtině. Tedy:

1. Lev, čarodějnice a skříň
2. Princ Kaspian
3. Plavba Jitřního poutníka
4. Stříbrná židle
5. Kůň a jeho chlapec
6. Čarodějův synovec
7. Poslední bitva

Fragment naproti tomu zvolil pořadí odpovídající vnitřní chronologii dějin Narnie od jejího založení až po její konec. Tedy:

1. Čarodějův synovec
2. Lev, čarodějnice a skříň
3. Kůň a jeho chlapec
4. Princ Kaspian
5. Plavba Jitřního poutníka
6. Stříbrná židle
7. Poslední bitva

Tento rozdíl může být pro čtenáře, kteří znají starší vydání Narnie, poněkud matoucí. Oba přístupy však mají své opodstatnění. Lewis sám mírně upřednostňoval ten druhý, v němž Letopisy dostávají skutečně letopisný sled a mají pak více mytický charakter. Jednotlivé narnijské příběhy nicméně nebyly předem promýšleny jako celek a navazují na sebe spíše volně. Otázka vhodné následnosti by tedy neměla být přeceňována.

3. Vnější úprava

Přejděme k vlastnímu Čarodějovu synovci. V Návratu domů je kniha tenkým paperbackem, kdežto Fragment ji vydal jako silnější svazek v pevné vazbě – téměř dvojnásobná tloušťka oproti předchozímu je zde dána jednak větším množstvím ilustrací, jednak velikostí písma a řádkováním a snad i sílou papíru. Ten je zde případě hrubší a méně bělený (což je dle mého skrovného názoru, jak hezčí na pohled, tak příjemnější na omak).

Tento drobný téměř bezvýznamný náskok oproti Návratu domů však Fragment ztrácí kvůli nevkusné obálce – počítačový grafik Cliff Nielsen se sice vyřádil a jeho digitální výtvor hned praští potenciálního kupce přes oči, avšak výjev, v jehož středu stojí světélkující zelená silueta by se spíše hodil k seriálu Akta X než k Lewisově laskavé fantastice. Také gigantický nápis NARNIE a jen maličké v rohu skryté jméno autora svědčí spíše o komerčních zájmech vydavatele než o jeho citlivosti. O frázi „světový bestseller“ na zadní straně obálky ani nemluvě. Úděsná je i zadní předsádka věnovaná reklamě na další díly – zdejší zmatený text stačí na pouhých šesti řádcích všechno dokonale poplést (Tolkien a Lewis se spolu na napsání svých „fantasy bestsellerů“ nedomluvili a není ani pravda, že by byla Narnie jako celek dokončena dříve než Pán prstenů). Ve srovnání s tímto je pak obálka v podání Návratu domů balzámem – je opatřena prostými ilustracemi Ondřeje Laštuvky, působí méně efektně a o to lidštěji.

4. Ilustrace

V tuto chvíli tedy Návrat domů náskok Fragmentu dohnal, ne-li předehnal. V další disciplíně se však bude jednat o nerovný boj. Ilustrátorku Pauline Baynes (Fragment) si totiž zvolil Lewis sám a dokonce se podílel i na výběru jednotlivých kreseb. Její ilustrace umí být hravé i vážné, mají v sobě radost i špetku nostalgie. Těžko si představit nějaké jiné, které by s textem lépe souzněly (a více se příčily děsné obálce Cliffa Nielsena). Obrazový doprovod Ondřeje Laštuvky je také zdařilý a to zejména tam, kde je na místě něha. Kde je však třeba velkoleposti a majestátu – jako například v případě zpodobnění královny Jadis – je výsledek nevýrazný; přílišná dětskost je tu zjevně na škodu.

5. Překlad

Tím nejdůležitějším je samozřejmě překlad – právě ten může i nevkusně vypravenou knihu zachránit a sebekrásnější vydání naopak zkazit. Rozeberme si přetlumočení Renaty Ferstové (Návrat domů) a Veroniky Volhejnové (Fragment) z několika hledisek

(a) jména a místní názvy

Zde je rozdíl mezi oběma překladatelkami výrazný. R. Ferstová převádí jména do češtiny – hlavní hrdinové se jmenují Diviš a Gabrielka, jejich příbuzní jsou strýc Ondřej a teta Radka, drožkářův kůň nese jméno Jahůdka a – poté, co je Aslanem proměněn – Křídlín. V. Volhejnová naopak ponechává jména většinou v původní podobě – děti jsou tedy Digory a Polly, strýc je Andrew a teta je Letty. Drožkářův kůň má však kupodivu české jméno – nejprve Jahoda a potom Peruť. V případě místních názvů se situace opakuje: R. Ferstová je počešťuje na Šárn a Arkénii, zatímco V. Volhejnová zůstává u původních Charnu a Archenlandu.

Některá jména v prvním překladu sice nejsou přeložena nijak zvlášť vhodně – třeba taková teta Radka – na druhé straně lze však jen těžko obhájit jejich změnu. V. Volhejnová zasáhla do již půl druhé desítky let zažitého úzu. Mysl čtenářů je uváděna ve zbytečný chaos a dětští čtenáři navíc jistě budou mít problém se správnou výslovností – jsem zvědav, jak si poradí například s takovým strýčkem Andrewem, przněn bude i výraz Archenland.

(b) styl

Renata Ferstová se ve svém překladu výrazněji drží originálu, co se týče skladby i použitých formulací. Veronika Volhejnová se od předlohy více odpoutala a to z hlediska stylu většinou ku prospěchu věci – její věty jsou jednodušší, znějí méně krkolomně a lépe se čtou.

Největší rozdíl mezi oběma verzemi se projevuje v přímé řeči. Renata Ferstová se snažila vystihnout nespisovnost dětské mluvy – a poněkud ji přehnala – zatímco Veronika Volhejnová naopak náznaky nespisovnosti utlumila. Například:

R. F. (s. 30): „Hele,“ řekla Gabrielka, „já nebudu zkoušet žádný nový jezírko, dokud si nebudem jistý, že se fakt můžem dostat zpátky tímhle. Ještě nevíme určitě, jestli to bude fungovat.“

V. V. (s. 45): „Počkej,“ zarazila ho Polly, „já žádný nový rybníček zkoušet nebudu, dokud se nepřesvědčím, že se můžeme kdykoliv vrátit domů tím prvním. Nevíme přece ani jistě, jestli to funguje.“

Originál (s. 47): „Look here,“ said Polly, „I’m not going to try any new pool till we’ve made sure we can get back by the old one. We’re not even sure if it’ll work yet.“

Spisovnější verze Veroniky Volhejnové textu většinou lépe sluší, obzvláště v případě dětí. Překladatelka však dokáže pracovat i s obecným jazykem tam, kde je to vhodné – například v případě drožkáře, který Aslanovi odpovídá:

V. V. (s. 156): „No, víte, pane, jsem ženatej člověk. (...) Kdyby tu byla moje žena, tak myslím, že by se nám ani jednomu zpátky do Londýna nechtělo. My jsme oba vlastně spíš venkovani.“

Zde se jedná spíše o otázku osobního vkusu. Přebásnění Veroniky Volhejnové však vyznívají již nesporně lépe.

R. F. (s. 41)
Cizinče, na vybranou měj:
buď nebezpečí vyvolíš
a vztáhneš dlaň, bys zazvonil –
anebo vždy už přemýšlej,
dokud se z toho nezblázníš,
co by byl zvonek způsobil.

V. V. (s. 61):
Ty odvážný, kdo přišels k nám,
své nebezpečí zvol si sám:
Buď paličkou zvon rozehrej,
nebo se k zešílení ptej,
co by se asi stalo dál,
kdybys to býval udělal.

Originál (s. 64)
Make your choice, adventurous stranger;
Strike the bell and bide the danger,
Or wonder, till it drives you mad,
What would have followed if you had.

Překlad Renaty Ferstové je o něco přesnější, je však strojený a hůře srozumitelný. Verze V. Volhejnová navíc zachovává sdružený rým předlohy.

(c) věrnost originálu

Nejdůležitější hledisko jsme si nechali na konec. Nakolik se překladům podařilo vystihnout smysl originálu? Stylisticky zdatnější V. Volhejnová zde trochu ztrácí svůj náskok. Problém je zejména v tom, že někdy bez zjevného důvodu vynechává části vět – nejedná se sice o klíčové pasáže, čtenáře by to však přeci jen mohlo zarazit. Například věta:

Originál (s. 91): „I expect most witches are like that. They are not interested in things or people unless they can use them; they are terribly practical. [zvýr. Š.S.]“

V. V. (s. 86): „Čarodějnice už jsou prostě takové. Lidi a věci je nezajímají, když jim nemohou být užiteční.“

Celá část za středníkem týkající se praktičnosti čarodějnic je vypuštěna. Jde sice jen o komentář, přesto však nevidím důvod, proč by měl z textu zmizet. Překlad Veroniky Volhejnové se také někdy míjí jemnými nuancemi předlohy. Týká se to například této pasáže o dětství a dospělosti:

Originál (s. 94): „Children have one kind of silliness, as you know, and grown-ups have another kind. At this moment Uncle Andrew was beginning to be silly in a very grown-up way.“

V. V. (s. 89): „Děti umějí někdy pěkně hloupnout, jak jistě víte, ale dospělí taky, i když trochu jinak. Od této chvíle se tak začal chovat i strýc Andrew.“

R. F. (s. 60): „Děti mají svou hloupost, jak dobře víte, a dospělí také svou. A strýc Ondřej teď začal propadat jistému velmi dospělému typu hlouposti.“

Renata Ferstová zachovává Lewisovu formulaci o „dospělém typu hlouposti“, zatímco V. Volhejnová nemístně zjednodušuje. Jinde si zase přimýšlí. Například, když Digory říká:

Originál (s. 35): „Well, if it is, I suppose, all the old fairy tales are more or less true.“

V. V. (s. 34): „Jestli to tak ale skutečně je, pak je možné, že staré pohádky nelžou, hlavně ty o vílách.“

Překladatelka tu jednak oslabuje Digoryho výrok a jednak přidává frázi „hlavně ty o vílách“. Chtěla tak zřejmě poukázat na aglický termín „fairy tale“ – ten však označuje každou pohádku, ne nutně spojenou s vílami.

Renata Ferstová je někdy nepřesná a neobratná, ale lze jí co do věrnosti přetlumočení důvěřovat více než Veronice Volhejnové. Smysl důležitých pasáží však naštěstí není narušen ani v jednom z překladů. Z duchovního hlediska klíčová místa jako například založení Narnie anebo Digoryho/Divišova rozmluva s čarodějnicí u stromu života neztrácejí svůj původní smysl.

Ani jedna z překladatelek také neretušuje občasné Lewisovy vypravěčské komentáře psané z křesťanského pohledu. Například:

Originál (s. 190): „Things like Do Not Steal were, I think, hammered into boys’ heads a good deal harder in those days than they are now.“

R. F. (s. 124): „Věci jako ‚nepokradeš‘ měli tehdy kluci vštípené daleko důkladněji než dnes.“

V. V. (s. 181): „Tehdy totiž chlapcům mnohem víc než teď vtloukali do hlavy Boží přikázání, mezi nimi i Nepokradeš.“

Veronika Volhejnová zde poznámku ještě zesílila slovním spojením „Boží přikázání“ a velkými písmeny.

Nelze jednoznačně rozhodnout, který z překladů je lepší. Oba mají své klady a svá úskalí. Velmi jednoduše shrnuto: Renata Ferstová se drží přesněji originálu. Veronika Volhejnová je zase o poznání zdatnější stylistka.

6. Závěr

Které z obou vydání si tedy pořídit? Těžko radit – ani v jednom případě se nejedná o propadák. A dále již záleží na osobních preferencích: Zkušenější milovníci Narnie budou od koupě nové verze odrazeni obálkou a změnami ve jménech. Jiní však zase řeknou Fragmentu své ano kvůli krásným ilustracím Pauline Baynes a čtivějšímu překladu. Je to na vás – plusy a mínusy byly představeny a nyní (řečeno s Kierkegaardem): „Suďte sami!“

Literatura

C. S. Lewis: The Magician’s Nephew. The Lion, the Witch and the Wardrobe. The Horse and His Boy, Haper Collins, England, 2001, 666 s.

C. S. Lewis: Čarodějův synovec, přeložila Renata Ferstova, ilustroval Ondřej Laštuvka, Návrat domů, Praha, 1999, 146 s.

C. S. Lewis: Čarodějův synovec, přeložila Veronika Volhejnová, ilustrovala Pauline Baynes, obálka Cliff Nielsen, Fragment, Praha, 2005, 208 s.