O modlách a ikonách

V Tolkienových a Lewisových umělých světech je dnes možné strávit celý život. Kromě samotných knih jsme zahlcováni také filmy, hrami, plakáty a plastovými figurkami. Příznivci obou spisovatelů pořádají srazy a turnaje a hudební festivaly. Oblékají se do kostýmů, malují, skládají hudbu a píší vlastní pokračování příběhů z Narnie a Středozemě. Tyto fantastické říše tak nabyly takových rozměrů, že skutečnosti už není skoro potřeba. Otázkou zůstává, co by tomu všemu říkali sami Lewis a Tolkien. Oba byli křesťané, oba by se jistě báli, aby si z nich druzí neučinili modlu.

„Není to však dílo Lewisova pera, nýbrž dílo Božích rukou, co máme oslavovat,“ prohlásil v prosinci 1963 Lewisův přítel Austin Farrer na závěr své pohřební chvalořeči na nedávno zesnulého spisovatele. Byl by jistě v rozpacích z lewisománie, již přinesla následující desetiletí především v anglicky mluvícím světě. Dnes se lze setkat opravdu s lecčíms – třeba i s nadživotním vyobrazení páně Lewise na okně jednoho kalifornského episkopálního kostela.

Obavy jsou jistě na místě. Hranice mezi úctou a modlářstvím je tenká. Vše, co je ctěno jako nejvyšší místo Boha se stává modlou. To ale neznamená, že by Bůh nemohl být ctěn ve všech věcech. Nemusíme nutně obrátit zrak k nebesům a nechat všechen stvořený svět pod sebou. Stvoření – od hvězd až po borůvkový koláč – smí být a má být obdivováno. Platí to i o Středozemi i o Letopisech Narnie. Neměl by to však být takový obdiv, abychom před „božskými“ hvězdami či před „božským“ koláčem poklekli a nechtěli žít než pro něj. Všechna krása má ukazovat dál za sebe a ne zatarasovat výhled.

Vždyť, jak praví žalm 19, „nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ A o téže slávě může, podle Tolkienovy myšlenky „druhotného tvoření“, vyprávět i lidské dílo. Naše důstojnost spočívá podle Tolkiena mimo jiné v tom, že nám byla dána schopnost tvořit v kráse po vzoru svého Stvořitele a tak se mu připodobňovat. Je však nutné mít na paměti, že všechno naše tvoření je vposledku jen přetváření, zatímco jedinému skutečnému tvůrci stačí říci „Budiž.“ a stane se.

Jedním extrémem je tedy obrátit se ke stvoření zády proto, že zastiňuje Stvořitele. Druhým extrémem je Stvořitele pro samo stvoření nevidět. Ani jedna z těchto cest není záhodná. Tou první je sice dobré se na chvilku vydat, každý křesťanský mystik však ví, že v extázi před Boží tváří nelze sedět dlouho. Je třeba se vrátit na zem a vidět svět v Jeho světle. Lewisovy a Tolkienovy příběhy nám mohou to světlo lépe ukázat. Měly by tedy být spíše ikonami než modlami. Ikony totiž na rozdíl od model stále ukazují za sebe, ke zdroji. Pán prstenů i Letopisy mohou být takto čteny. Není přitom ani nutné je redukovat na povrchní alegorie a hledat v nich tajné významy za příběhem, když se skutečné významy – tak jako v mýtech – odhalují v příběhu.