Křesťanský romantismus

Nejprve bychom se asi měli zeptat, co je to vlastně romantismus. A odpověď nebude jednoduchá. Lewis sám v doslovu ke třetímu vydání Poutníkova návratu předkládá sedm možných vymezení pojmu a přidává k nim vlastní osmé. Ve středu romantiky podle něj stojí výrazná zkušenost touhy, jež působí radost i bolest zároveň. Žádná věc ji nedokáže přivést k naplnění, ale člověk ji přesto i v její dvojznačnosti staví nad každou možnou spokojenost.

Romantik dává této touze (již Lewis označuje jako Radost) ústřední místo ve svém životě. Setkává se s ní v přírodě – zejména v té podzimní, večerní, polostinné a zahalené – nebo když je zamilován. Nachází ji ve vzpomínce na dětství i v setkání s uměním. A když už ji jednou zakusí, věrně ji následuje. Nikde však nenachází nic, co by utišilo jeho žízeň, nýbrž jen další touhu, anebo děsivý pád do všednosti.

Většina romantismu – toho nekřesťanského – se zastavuje někde na půli cesty hledání a nenacházení. Činí si z touhy modlu a oslavuje ji pro ni samu – odtud tedy všechno to opěvování přírody, ženy, dětství a minulosti. Jiní však jdou dále, a když nenacházejí naplnění nikde v tomto světě, hledají je kdesi za ním – odtud zase pocházejí romantické konverze k různým formám duchovna i ke křesťanství.

Jenomže k jakému křesťanství! Okouzlení gotickou architekturou, kadidlem a poustevnami je pořád více romantické než křesťanské. A také představa, že tam někde za obzorem života leží naplnění mé touhy, má k víře daleko. Člověk může být stejně tak dobře platonik či manichejec, aby v něco takového věřil. Není divu, že se proti tomuto „romantickému křesťanství“ postavila řada kritiků z tábora křesťanů a něvěrců. Freud poznamenal, že projekce našich přání do zásvětí je iluzí. Nietzsche zase odmítal křesťanský „platonismus pro lid“ jako náboženství pohrdající tímto světem.

A s kritikou nešetřili ani mnozí křesťané (od Kierkegaarda přes Bartha až po Nygrena). Co má společného narcistní lidská touha, namítali, s křesťanským Bohem? Na jedné straně stojí romantikovo „já chci, Bože dej“ a na druhé straně Bůh, který se skutečně z lásky dává, který pro člověka žije a umírá, aby i člověk žil a umíral pro své bližní. Obrácení nespočívá v tom, že jako cíl své touhy namísto přírody či ženy označíme Boha. Kdepak, musí se změnit i směr cesty, nejenom cíl – jinak by to přeci nebylo obrácení. Člověk, který šel stezkou „chci“ musí nejprve stočit své kroky do krajiny „toužím dávat, jako Ty jsi dal“. Romantické křesťanství nebylo v očích svých křesťanských odpůrců ničím více než další z podob sebestředného přirozeného náboženství, jež nemá nic společného s Božím zjevením.

Měli v lecčems pravdu. Teprve pak, když se změní nejen cíl cesty, ale i její směr, když už touha není tím nejdůležitějším a určujícím, teprve pak může být romantika křesťanstvím vysvobozena. Je proto na místě rozlišovat mezi romantickým křesťanstvím (pro něž je náboženství především způsobem, jak dojít k vlastnímu naplnění) a křesťanským romantismem. Ten je něčím docela jiným: je zpětným objevením světa romantiky těmi, kdo uvěřili. Teprve potom si mohou z této nové perspektivy romantiku znovu přivlastnit a vnést do ní křesťanského ducha.

Touha už pak není modlou a prostředkem útěku ze světa, nýbrž obohacením života, poukazem na krásu stvoření i Stvořitele. Může se stát znovu literárním tématem. Totéž platí o dalších tvářích romantiky – o důrazech na pohádku a mýtus, na symbol a na představivost. Křesťanství dává možnost nemodlářsky oslavovat dětství, vzpomínky i dálky.

Koho můžeme strčit do křesťansko-romantické škatulky a proč?

Nyní se snesme z výšin teorie trochu více k zemi a představme si některé z těch křesťanských autorů, kteří usilovali o pokřešťanštění romantiky (ne o snivou romantizaci křesťanství!).

Na prvním místě je tu samozřejmě C. S. Lewis. Romantická touha byla ústřední zkušeností jeho života – dokazují to obě jeho autobiografie věnované cestě od romantismu ke křesťanství – první (Poutníkův návrat) ji popisuje alegoricky, druhá (Zaskočen radostí) realističtěji. Mnohé jeho eseje a vědecké práce se zamýšlejí nad tématy křesťanského posvěcení romantiky, představivosti a mýtu. Letopisy Narnie a Kosmická trilogie jsou pak praktickým osvědčením téhož.

Lewis sám však za mnohé vděčí svému velkému učiteli Georgi MacDonaldovi, bez nějž by se možná ani nestal křesťanem. MacDonaldova fantastická romance Phantastes mu totiž ukázala cestu k proměnění, obrácení (a tak i naplnění) jeho tužeb a snů. Tato kniha, jakkoliv snad trochu neobratná svým stylem, je nezpochybnitelným pilířem křesťanské romantiky. V záplavě autorových spíše průměrných realistických románů s ní lze srovnávat jen několik jeho dalších děl – například Lilith, již máme i v češtině, nebo pohádku The Golden Key.

Dále jsou tu Lewisovi současníci. Nejprve J. R. R. Tolkien, u nějž kromě veledůležitého eseje O pohádkách nenajdeme teoretických studií k tématu. Žádný jiný autor však nedal světu literární díla tak hluboce křesťanská a romantická zároveň. Pán prstenů i Silmarillion přivádějí pohanské mýty ke Kristu – a to bez užití berliček alegorie. A touha má přitom v konstrukci jeho děl nepostradatelné místo. Ostatně sám v dopise napsal: „Myslím, že jedním z důvodů přitažlivosti Pána prstenů jsou záblesky z velkých dějin v pozadí: přitažlivost vzdáleného pohledu na nenavštívený ostrov, na věže dalekého města, třpytící se ve světla slunce. Jít tam znamená zničit kouzlo, pokud by se však neobjevily nové nedosažitelné obzory.“ Romantická touha je tu tvůrčím prostředkem, ne cílem stojícím v opozici ke křesťanství.

Nesmíme zapomenout ani na dalšího z Inklingů, u nás méně známého Charlese Williamse. Ve svých studiích se hojně zabýval „romantickou teologií“ a především zkušeností romantické lásky – zejména v knize The Figure of Beatrice (Outlines of Romantic Theology), ale také ve svých románech a artušovských básních.

Mohli bychom jmenovat i další postavy. Například Lewisova přítele Owena Barfielda, který se jako anthroposof sice nehlásil ke křesťanské ortodoxii, ale jehož úvahy o imaginaci a o jazyce nemůžeme v tomto kontextu opomenout. Ze starších autorů uveďme ještě G. K. Chestertona, jenž ve svém bohatém díle skrývá například podnětné úvahy o pohádkách. A byla by tu i další jména. Nechme si je však na jindy. Ta nejdůležitější už jsme zmínili.