Sheldon Vanauken: Přísné milosrdenství. C. S. Lewis a příběh velké lásky (A Severe Mercy. C. S. Lewis and a Pagan Love Invaded by Christ, Told by One of the Lovers, 1977)

1. vydání: přeložila Drahomíra Hlínková, Návrat domů, Praha, 1998, 247 s., ISBN 80-85495-87-2.

Američan Sheldon Vanauken vypráví biografii své lásky. Za studijních let se zamiloval do pohledné Davy a po deseti měsících si ji vzal. To není nic až tak neobvyklého, že? Jenomže dvojice se rozhodla postavit kolem své zamilovanosti „Zářivou bariéru“, ochranný val, který ji měl uchovat navždy a neslábnoucí. Dělali vše společně, četli stejné knihy, učili se stejným věcem, odkrývali si každý taj svých duší. Nesmělo zůstat nic, co by je oddělovalo. A tato metoda skutečně fungovala – milenci působili jako šťastný pár a také jím byli.

Později, když se vydali na studia do Oxfordu, však poznali sympatické křesťany a seznámili se s knihami C. S. Lewise, což změnilo jejich životy. Postupně si oba našli cestu k víře a do jejich představ o lásce, v nichž bylo místo jen pro dva, přibyl třetí – Bůh. Sheldon Vanauken se musí vyrovnávat se svou žárlivostí a s nostalgií po starých časech. Když už se mu to daří a láska se zdá být zachráněna, přichází nečekaná zpráva o Davyině těžké nemoci a blížící se smrti.

Po celou dobu od své konverze si autor vyměňuje dopisy s C. S. Lewisem a kniha z nich obsahuje několik zajímavých úryvků, kvalitou převyšujících okolní text. Ostatně Vanauken i ve vlastních úvahách často jen opakuje Lewisovy myšlenky – pro ty je však lépe se obrátit ke zdroji než je požívat přežvýkané.

Autor sdílí s Lewisem snivost a romantiku, postrádá však jeho pronikavou racionalitu a duchovní vhled. A dokonce i jeho romantismus je jaksi řidší. Projevuje se tu jakoby v americké verzi pro bohaté – třeba automobilovými projížďkami krajinou, výpravami na jachtě, obdivem k Oxfordu a k anglickosti. Také literární vzory jsou posunuté; zatímco Lewis čte velikány od antiky až po moderní dobu, Vanauken čte hlavně Lewise. Výsledek je jako dvakrát vylouhovaný čaj.

V závěrečných kapitolách může mít čtenář navíc pocit, že je tu křesťanství především nástrojem k dovršení pohanské zamilovanosti. Jako by přikázání znělo: „Miluj Boha a miluj bližního svého proto, aby ses po smrti šťastně shledal s ženou, již miluješ.“ Je však věčnost skutečně prostým naplněním touhy? Můžeme vstoupit do Božího království tak, jak jsme? Nemusíme být nejprve proměněni a připodobněni ke Kristu (1K 15,50)? A pokud ano, neznamená to také zásadní proměnu našich přirozených lásek? Barvotisková líčení posmrtného shledání milenců by možná měla být konfrontována s Ježíšovým výrokem, že po smrti se lidé nežení a nevdávají (Mt 22,30).

Lewisovo Svědectví o zármutku napsané krátce po smrti jeho ženy Joy Davidmanové působí ve srovnání s Vanaukenovým příběhem opravdověji. Nechává totiž nejprve padnout všechny iluze, a pak na jejich troskách znovu pracně hledá víru. Odpověď je vybojována – není to samozřejmý přechod od smrti blízkého člověka k útěše posmrtného naplnění.

Přísné milosrdenství navíc není ani dobře přeloženo, což je jen další důvod, proč se dříve obrátit k samotnému Lewisovi než k této knize.