Zaskočen radostí: podoba mého dřívějšího života (Surprised by Joy: The Shape of My Early Life, 1955)

1. vydání: přeložily Jana Soprová a Helena Webrová, Česká křesťanská akademie, Praha, 1994, 158 s., ISBN 80-85795-07-8.

Svou cestu ke křesťanství vylíčil Lewis hned dvakrát – poprvé v alegorickém vyprávění Poutníkův návrat z roku 1933, o dvaadvacet let později pak v autobiografii Zaskočen radostí. V obou je ústředním tématem touha po vzdáleném – směs uchvacující euforie a bolestného stesku, jež je ve druhé knize označena za Radost (v první za „romantismus“). Tato „radost“ má pramálo společného s prostým veselím či potěšením – je do ní totiž vždy přimíchán i smutek nad nedosažitelností cíle.

V Zaskočen radostí jsou vedle sebe vyprávěny vlastně dva příběhy. Jedním je dobrodružství vnitřního života touhy, imaginace a intelektu, v nichž se odehrávají zvraty a zápasy, které Lewise nakonec dovedou ke křesťanství. Čtenář se zde se setká s kouzlem „severskosti“ a norské mytologie, s náladami anglické a irské krajiny, s hromadami knih a vůbec se vším, co v autorově nitru hrálo na strunu Radosti. V závěrečných kapitolách se pak stále více místa dostává jakési intelektuální šachové partii s Bohem, která vede různými oklikami přes pozitivismus, idealismus a teismus až ke křesťanství.

Paralelně s tím je vyprávěn druhý „vnější“ příběh Lewisova dětství a dospívání. Zde vystupují do popředí příbuzní, přátelé a učitelé. Domácí štěstí v hrách a fantaziích je brzy narušeno smrtí matky a potom strastiplným putováním po anglických a severoirských internátních školách. Jednu ovládá sadistický ředitel, v jiné zase studenti vyvinuli cosi jako otrokářský systém s přísnou hierarchií. Lewis postupně přichází o dětskou víru v Boha a nerozumí si s otcem. Útěkem ze světa internátní šikany je mu až soukromé studium u profesora Kirka a posléze univerzita. Podaří se mu získat stipendium na oxfordskou University College, hned vzápětí však odchází na bojiště 1. světové války. V poválečných letech ho pak čeká úspěšná akademická kariéra a nová přátelství – mimo jiné s Owenem Barfieldem a J. R. R. Tolkienem. Bouřlivé vody školních let se zklidní a do popředí se dostává vlastní příběh konverze.

Lewisova duchovní autobiografie je určena především těm, kdo jsou sami zaskočeni Radostí a kdo se setkali s vábením hořkosladké a sladkobolné touhy po nedosažitelném (ať už se jim zjevila v knihách, v dálkách nebo třeba v první lásce). Tato touha je neuchopitelná, nevýslovná, těžko se o ní píše – autor však přece dokázal, aby se v jeho slovech čtenář našel. A nenajde-li se, je-li zcela nedotčen romantikou, ani pak se nudit nebude – hrůzy anglického školství se mu postarají o chmurnou zábavu.

Za jistou slabinu knihy by mohly být považovány poslední kapitoly. Lewisova cesta ke konverzi je postavena na filosofických základech, především na hegeliánském idealismu své doby. Tuto stezku k víře je skoro nemožné následovat a bez dalšího studia jí není ani snadné porozumět. I ten, komu nečiní abstraktní myšlení zvláštní potíže, se tak zřejmě bude na posledních stránkách cítit trochu zmaten. Ale to je jen drobná výhrada – to ostatní je Radost.