Stříbrná židle (The Silver Chair, 1953)

1. vydání: přeložila Renata Ferstová, ilustrovala Renata Fučíková, Orbis Pictus, Praha, 1992, 177 s., ISBN 80-85240-07-6.

2. vydání: přeložila Renata Ferstová, ilustroval Ondřej Laštuvka, Návrat domů, Praha, 1999, 166 s., ISBN 80-85495-94-5.

3. vydání: přeložila Veronika Volhejnová, ilustrovali Pauline Baynes (uvnitř) a Cliff Nielsen (obálka), Fragment, Praha, 2006, strany, ISBN 80-253-0164-8.

+ komplet čtyř audio kazet, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1996.

Podle data vydání čtvrtý, podle vnitřní chronologie pak šestý díl Letopisů Narnie.

Příběh se odehrává roku 2356 narnijského času (v Anglii se píše rok 1942). Spolužáci Julie (Jill) a Eustác (Eustace) jsou ze své nesnesitelné pozemské školy povoláni do Narnie, aby pomohli najít ztraceného prince Riliana, jediného syna starého krále Kaspiana X. Vydávají se na dalekou cestu na sever, ne však sami, neboť se jim záhy stává průvodcem úchvatná bytost – bručivý kývoun Šklíblatík (Puddleglum Marshwiggle). Tito tři společně putují přes divoké pustiny severu a nakonec se dostávají do rozlehlého podzemního světa, jejž tyranizuje zelená čarodějnice.

Stříbrná židle je jedním z nejvýpravnějších narnijských příběhů a také jedním z duchovně nejzajímavějších. Aslan dává na začátku cesty ve své říší Julii poznat čtvero Znamení, jimiž se má dívka řídit, pokud chce splnit úkol a Riliana najít. Zdá se to být snadné, jenomže jen co vstoupí dolů do Narnie, je natolik okouzlena jejími krásami a vidinou dobrodružství, že zapomene na prince i na ona Znamení. Myslí jen na to, jak si všechno užije, a tím všechno zkomplikuje (není ani třeba zdůrazňovat, že kdyby byla raději dbala svého poslání a nemyslela na sebe, byla by si užila mnohem víc). Následují i další epizody, kdy se děti odchylují od směru, jímž měly jít; kdy prosazují svou vlastní vůli namísto toho, aby důvěřovali v Aslana a v cestu, kterou jim ukazuje. Zbytečně tak dělají své putování delším a obtížnějším.

Jejich výprava je vlastně sestupem v hierarchii skutečnosti – když jsou povoláni do Narnie, ocitají se nejprve v Aslanově vyvýšené říši. Potom jsou na lvím dechu přeneseni před narnijský hrad Cair Paravel, jehož krásou jsou okouzleni (nic podobného v našem světě nespatřili), a přesto je už zde vzduch zakalený. Později je čeká země hloupých a zlomyslných obrů na severu a potom temná podzemní říše, jejíž chmurní obyvatelé nemají ponětí o existenci jiného – barevnějšího, voňavějšího, zvučnějšího – světa nad sebou (a jak se nakonec ukáže, také pod sebou). Může za to kouzlo zelené čarodějnice, která chce všechny držet v zajetí matných stínů a brání jim vidět to, čeho jsou odrazem. Podzemníci jsou drženi v jakési platónské jeskyni, v níž smějí spatřit jen šedivou náhražku skutečnosti.

Vrcholem knihy je místo, kdy kouzlo zelené čarodějnice postupně dopadá i na děti a na Šklíblatíka. Nechají se dokonce přesvědčit, že není žádné slunce. Jak by mohlo? Vždyť je to jen pohádka, kterou si vysnili podle lampy – lampa je skutečná, visí na stropě a svítí. Jak by však mohl existovat nějaký obrovský zářící koutouč, který na ničem nevisí a putuje si po obloze (ostatně obloha přece také neexistuje). A stejné je to i s Aslanem. Děti si prý prostě vyfantazírovaly lepší kočku.

A nakonec by všichni byli čárům opravdu podlehli, kdyby nebylo Šklíblatíka. Ten se čarodějnici postaví a namítne:

„To, co jste říkala, je úplná pravda, za to bych nedal zlámanou grešli. Vždycky jsem chtěl vědět to nejhorší a pak tomu čelit co nejstatečněji. Takže jsem se s vámi nebudu hádat o nic z toho, co jste řekla. Ale i tak vám musím ještě něco povědět. Dejme tomu, že jsme si opravdu jen vysnili to všechno: stromy a trávu, slunce, měsíc a hvězdy i samotného Aslana. Dejme tomu, že ano. Pak můžu říct jen to, že se mi ty vymyšlené věci zdají daleko důležitější než skutečné. Dejme tomu, že tahle vaše černá díra je jediný svět. V tom případě, milostivá, nestojí celý svět ani za starou bačkoru (...) Proto se budu držet toho vymyšleného. Stojím za Aslanem i v případě, že není žádný Aslan.“ (přeložila Renata Ferstová)

Podobně jako Šklíblatík hovoří Tolkien ve svém eseji O pohádkách, když obhajuje vytváření fantastických světů. Zmiňuje tam dva druhy útěku – útěk z vězení a útěk z bojiště. Na ten první máme právo – proč bychom neměli snít o lepším světě, pokud se nám ten náš zdá tak ubohý. Ten druhý je podlý a zbabělý – nesmíme prchat před svými úkoly do blaženosti snů. Šklíblatík to nedělá, neutíká z temného podzemí jako z bojiště, ale jako z šeravého vězení ke slunci a k Aslanovi; raději by nasadil krk za krásnou iluzi světla, než aby sloužil tmě. Opravdu za iluzi? Vždyť i jemu, velkému pesimistovi, se zdá divné, že si „pouhé čtyři děti dokázaly vymyslet svět, kterému se ten váš ani zdaleka nevyrovná“.