Princ Kaspian (Prince Caspian, 1951)

1. vydání: přeložila Renata Ferstová, ilustrovala Renata Fučíková, Orbis Pictus, Praha, 1991 (1996), 170 s., ISBN 80-85240-05-X.

2. vydání: přeložila Renata Ferstová, ilustroval Ondřej Laštuvka, Návrat domů, Praha, 1998, 155 s., ISBN 80-85495-92-9.

3. vydání: přeložila Veronika Volhejnová, ilustrovali Pauline Baynes (uvnitř) a Cliff Nielsen (obálka), Fragment, Praha, 2005, 240 s., ISBN 80-253-0163-X.

+ komplet čtyř audio kazet, Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 1996.

Podle data vydání druhý, podle vnitřní narnijské chronologie pak čtvrtý díl Letopisů Narnie.

V Anglii se píše rok 1941 a Pevensových děti – Petr, Zuzana, Edmund a Lucinka – jsou po roce znovu povoláni do Narnie. Nacházejí ji docela jinou, než ji znali. Je totiž známo, že narnijský čas neběží jako ten náš, a od jejich poslední návštěvy stačilo už uplynout bezmála třináct set let. Hrad Cair Paravel leží v troskách a zemi ovládají Telmaríni, kteří vyhnali mluvící zvířata, skřítky a další obyvatele staré Narnie do lesů a postupně sami přestali věřit, že takové bytosti vůbec existují. Děti musejí pomoci, než bude pozdě. Na druhém konci Narnie se zatím mladý princ Kaspian, sám jeden z Telmarínů, od svého učitele dozvídá, že oni pohádkoví kentauři a obři skutečně existují. Je také zpraven o tom, že musí uprchnout, neboť se ho král Miraz, jeho strýc, chystá jakožto právoplatného dědice trůnu zabít. Líčení jeho dobrodružství se pak střídá s příběhem dětí, zatímco se schyluje k osudovému střetnutí mezi hrstkou zbylých obyvatel staré Narnie a Mirazovou armádou.

Americký badatel Peter Schakel hovoří o Princi Kaspianovi jako o „iniciačním vyprávění“, tedy jako o žánru, v němž je mladý hrdina vyslán z bezpečí domova na cestu do neznáma, které ho má uvést do dospělosti.

Pozoruhodné je též druhé jednotící téma knihy, jímž je (ne)důvěra v Aslana. Se selhávající vírou se setkáváme na všech stranách – nejen u Telmarínů slepých téměř ke všem mimolidským tvorům, ale i u samých obyvatel staré Narnie, kteří se se svým živým lvím pánem tak dlouho nesetkali, že mnozí z nich popírají jeho existenci; zvláště pak skřítci – ať už Trumpkin nebo Nikabrik – se v tomto popíračství vyznamenávají. Podobné je to také mezi dětmi. Jen Lucinka, která má z nich ze všech nejčistší srdce, Aslana vidí, ostatní jí však nevěří. Ohrozí tak své vlastní životy i osud celého boje. Ukazuje se, že i dobře míněné skutky se obracejí ke zlému tam, kde chybí schopnost spolehnout se.

Pokud jde o další roviny textu, Lewis byl vždy opatrný vůči alegorickým výkladům. Čtenář k sobě má nejprve nechat hovořit obrazy a příběh, aniž by se pokoušel včítat do textu křesťanská dogmata nebo morální nauky. Opačným extrémem by však bylo popírání faktu, že jsou Letopisy dílem vědomě křesťanským. Prince Kaspiana můžeme oprávněně číst jako příběh o odpadnutí od pravého náboženství a o nutnosti jeho znovunastolení (ať už se jedná o znovuzískání srdcí těch, jejichž víra ochabla, nebo o obnovu celé Narnie). Hledače biblických analogií v této souvislosti odkazujeme na starozákonní prorocké texty, v nichž se na mnoha místech hovoří o tom, kterak se nevěrný Izrael uchyluje raději k modlám než k milujícímu Hospodinu. O nedůvěře vypráví také evangelijní příběh o Tomášovi (Janovo evangelium 20, 24–29), který neuvěřil v Ježíšovo vkříšení, dokud se vlastníma rukama nedotkl mistrových ran.

Čtenář, jehož zaujal boj staré a nové Narnie, se může s obdobným tématem sporu světla a temnoty setkat v Lewisově Té obludné síle, kde proti sobě pod jménem Logres a Británie zápasí dvě různé tváře Anglie. Otázka závislosti toho, co vidíme, na tom, kdo jsme a odkud se díváme, je hlouběji pojednána v románu Dokud nemáme tvář a znovu se objevuje též v dalším z Letopisů Narnie, v Čarodějově synovci.