Návštěvníci z mlčící planety (Out of the Silent Planet, 1938)

1. vydání: přeložila Jana Pošmourná, obálku navrhl Július Nagy, graficky upravil Daniel Pokorný, Návrat domů a Portál, Praha, 1995, 156 s., ISBN 80-7178-027-8 (ISBN 80-85495-42-2).

První díl kosmické trilogie.

Tahle knížka je vyprávěním o cestě na Mars. Avšak milovníci science-fiction budou překvapeni stejně jako ti, kterým se při první zmínce o kosmické lodi dělá nevolno. Ona totiž tahle „fiction“ není moc „science“, jakkoliv se vědou zabývá. Čtenáři by dokonce mohli Lewise osočit z toho, že přehlíží fyzikální zákony. Vždyť jeho představy o životě na jiných planetách a o vesmírných letech musely působit pochybně už v třicátých letech, kdy kniha vyšla. Je tady reálné nebezpečí, že scifisté román po deseti stránkách odloží a ti ostatní jej ani neotevřou. To by však byla škoda. Vědeckofantastický žánr je tu pozadím pro nadčasové podobenství. Technické rekvizity zastarávají a mohou snad být po pár letech úsměvné. Leccos však nelze vyhodit na smetiště s ohledem na módu či pokrok.

Lewis nechtěl konkurovat fyzikům a biologům. Byl profesorem středověké a renesanční literatury a mnohem více se cítil doma mezi básníky a filosofy než mezi těmi exaktními vědci, kteří pro samou fascinaci pokrokem vědy a mocí techniky neviděli v humanitní vzdělanosti více než zbytečné podivínství. S touto a s dalšími ošidnými myšlenkami, které provázejí úžasní vědeckotechnické úspěchy dvacátého století, se pokoušejí Návštěvníci z mlčící planety polemizovat.

Není to polemika s vědou jako spíše s „vědeckým světovým názorem“, který se stává ideologií a náhražkovým náboženstvím. To možná jednou dá člověku nesmrtelnost, respektive život prodloužený díky technologiím ad infinitum, takový pokus o sebezbožštění však bude jen úprkem před skutečnou věčností.

V tomto příběhu se na Mars vydává trojice hrdinů – jedním je filolog Ransom, jehož předobrazem byl Lewisův přítel J. R. R. Tolkien, druhými dvěma pak vědec Weston a slizký prospěchář Devine. Na své cestě nacházejí docela jiný vesmír, než čekali. Je to kosmos bující životem, obývaný mnoha úžasnými bytostmi. Weston s Devinem, kteří přišli dobývat, ovládat a šířit civilizaci tomuto světu nerozumí, nedokáží ani připustit, že by je ti zvláštní tvorové z Marsu, kteří se nemohou vykázat ani letadly ani telefony, mohli převyšovat. A tak vůči empatickým básníkům hrossům, inteligentním sornům a vůči řemeslníkům a umělcům pfifltriggům nepociťují něž odpor a strach. Ostatně už jména pozemšťanů leccos naznačí – příjmení Devine je odkazem na představu vlastního božství (divine), slovo Weston zase poukazuje na povahu muže ze Západu, jenž mnoho ví, ale postupně přestává vidět věci nejdůležitější. Však mu také vládce bytostí Malacandry, jak obyvatelé Marsu nazývají svou planetu, přednese zahanbující diagnózu: „Ve svém světě jsi získal veliké vědomosti o stavbě těles a dokázal jsi vybudovat loď, která dovede proplout nebesy. Ve všem ostatním je však tvá mysl podobna zvířecí.“

Jazykovědec Ransom sice nerozumí ani konstrukci strojů ani metodám účinného vydělávání peněz, má však jako jediný dostatečně čisté srdce na to, aby se s obyvateli Malacandry dorozuměl a vytáhl z bryndy své druhy, kteří mu přitom po celý čas usilovali o život.

Science fiction bývá většinou pokrokem fascinována, Lewisovo vyprávění naopak ukazuje na možná rizika bezohledné cesty vpřed. Zároveň staví proti scientistickému modelu prázdného, mrtvého, chladnoucího vesmíru, alternativní symbolický obraz kosmu plného života a harmonické hierarchie. Ani obrovské prostory mezi planetami nejsou temné, nýbrž zalité světlem a osídlené andělskými eldily. Naproti tomu Země, mlčící planeta, je z tohoto velkého vesmírného tance vydělena. Je to osamělé bezútěšné místo válek, otroctví a prostituce, jehož padlým obyvatelům vládne pyšný vzbouřený eldil. Lidé, kteří zde žijí, chtějí být sami jako bohové a nedokáží přijmout své místo v řádu světa.

Lewis navazuje na pozdně antické a středověké představy o vesmíru a kosmické hierarchii (vědecky se těmito tématy zabývá ve své poslední knize The Discarded Image). Jistě po čtenáři nežádá, aby tyto dávné modely světa doslovně přijímal, přesto je však předkládá jako důstojný symbolický protipól onoho výše naznačeného scientistického chápání. Víme opravdu, že je vesmír pustý a prázdný? Může být vědeckotechnický pokrok pravým cílem našich nadějí? Jsou myšlenky a přesvědčení našich předků jen snůškou překonaných omylů? Tyto otázky lze číst za příběhem a nezůstávají nezodpovězeny.