Čtyři lásky (The Four Loves, 1960)

1. vydání: přeložila Eva Hoznauerová, Návrat domů, Praha, 1997, 107 s., 80-85495-56-2.

Začátkem roku 1958 byl Lewis jednou americkou rozhlasovou společností požádán, aby přednesl řadu promluv na téma, jaké si sám zvolí. Rozhodl se hovořit o čtyřech podobách lásky – náklonnosti (řecky: storgé), přátelství (filia), zamilovanosti (erós) a křesťanské lásce (agapé). Během srpna téhož roku pak tyto přednášky v Londýně nahrál. Byly vysílány mnoha stanicemi ve Spojených státech a stály se předlohou pro knižní verzi, jež vyšla roku 1960. Episkopální rozhlasová společnost z Atlanty, která si hovory původně objednala, je však paradoxně odmítla vysílat jako příliš odvážné – Lewis prý věnoval přehnanou pozornost zamilovanosti a sexualitě. Nad tím bude český čtenář počátku 21. století jistě kroutit hlavou – jen těžko by na knižním trhu hledal cudnější (ač nijak prudérní) knihu o lásce.

Láska se může zdát tématem příliš samozřejmým, příliš často omílaným. Zde však nečekejte nudné fráze. Jak autor sám napsal: „Bylo nutné leccos zbourat a znovu postavit. Náklonnost musela být osvobozena od dusivě přebujelé citovosti a Erós zase od nesprávně chápané vážnosti. Přátelství bylo třeba hájit před moderním nezájmem i nedůvěrou.“ Nesetkáme se tu tedy s opakováním věcí zjevných. Dokonce ani obětavá křesťanská láska není jen nekriticky vyvyšována – Lewis ukazuje, že i ona se může stát chladným ideologickým principem, v němž je pak pramálo skutečné křesťanské radosti.

Kvality Čtyř lásek se ukáží při srovnání s předchozími seriózními pokusy o uchopení tématu. V první polovině 20. století se takových prací vynořilo hned několik a to zejména v reakci na romantické dědictví století předcházejícího. Tehdy téměř nezpochybněna kralovala představa, že vrchol toho, co nazýváme láskou, najdeme u Romea a Julie, v náboženské sféře pak v touze duše po Bohu. Proti tomu se ostře ohradili dva badatelé – luterský teolog Anders Nygren postavil křesťanskou sebevydávající agapé do ostrého kontrastu k chtivému pohanskému erótu. Švýcar Denis de Rougemont se tímtéž zase zabýval na rovině partnerských vztahů a ukázal, že právě ty nejvznešenější okamžiky touhy po splynutí duší jsou láskou k narcistnímu obrazu a ne k skutečnému člověku; jde v nich vlastně o sebelásku a sebezbožštění. I on staví do protikladu k platónským a romantickým představám křesťanskou úctu k druhému a schopnost milovat namísto ideálu skutečnost i s jejími nedostatky. Uvnitř křesťanstva se nicméně ozvaly také hlasy – především katolické – které s takovýmto ostrým oddělováním erótu a agapé nesouhlasily, za všechny jmenujme oxfordského jezuitu Martina Cyrila d’Arcyho.

Lewis se otevřeně nepřiklání k žádné z těchto stran (což dobře odpovídá jeho snaze psát o tom, co křesťany spojuje, ne o tom, co je dělí) a spíše popisuje přednosti a nedostatky různých podob lásky. Jeho usmiřující přístup je zde patrný. Říká v podstatě: Ano, Nygren s Rougemontem mají pravdu v tom, že agapé je zcela jiná než erós a je tou nejvyšší láskou, jež ční nad všemi láskami přirozenými. Avšak i erós a filia a storgé mají své místo v životě křesťana a náš život by bez nich byl nepředstavitelně ochuzený. Bůh se sice za nás obětoval, aby nám ukázal zcela jinou cestu, než je ta, po níž z vlastních sil sami kráčíme, tento milující Bůh však nezavrhl přírodu a přirozenost, ale naopak ji pozdvihl zpět do slávy, o niž Adamovým pádem přišla. Vykoupen byl celý přirozený svět i se všemi podobami lásky. Ty jsou krásné a dobré, pokud jim ve svém životě přisoudíme správné místo a neděláme si z nich modly. Pokud se takové modloslužby vyvarujeme, je možné beze strachu pět ódy na náklonnost, přátelství i zamilovanost.

Čtyři lásky nejsou vědeckou prací, přesto však mohou směle stát po boku výše zmíněných studií, aniž by upadaly do jednoho (erós je od ďábla) nebo druhého (erós nejde oddělit od agapé) extrému. Tato knížka navíc nikdy neutíká příliš daleko do abstraktních výšin. Stále se dotýká světa, v němž žijeme, a může tedy rovněž být čtivou a zábavnou učebnicí křesťanského života.